Slovenský snímek Duchoň měl letos slavnostní premiéru na Mezinárodním filmovém festivalu v Karlových Varech. Čím si získal pozornost největšího českého festivalu? Dá se vůbec v našich podmínkách natočit hudební velkofilm, který bude silný, originální a vizuálně atraktivní?

„Duchoň je strhující portrét fascinujícího zpěváka, jehož tvorba se díky mladým slovenským tvůrcům znovu dostává do popředí,“ uvádí umělecký ředitel KVIFF Karel Och. Ostatně – jak často se u nás na filmovém plátně objeví tuzemský výpravný hudební snímek? V záplavě rodinných komedií působí životopisný film o Karolu Duchoňovi – slovenské obdobě Karla Gotta či Toma Jonese – jako vítané osvěžení.

Dějová linka filmu provází životem Karola Duchoně prostřednictvím vzpomínek, které se mu prolétávají hlavou. Objevily se i výtky, že film příliš zkracuje na jednotlivé epizody. Pojednává o jeho hudební kariéře? O alkoholismu? Nebo o tom, jaké to je být umělcem v komunistickém režimu? Možná je o tom všem – ale dá se vůbec shrnout celý lidský život během 99 minut a zároveň se vyhnout nezbytným zkratkám? Cílem filmu není exaktní biografie ani dokument, ale spíše oslava a živá vzpomínka na Karola Duchoně.

Úvodní i závěrečná scéna se odehrává ve studiu, kde Duchoň natočil své poslední vystoupení – Silvestrovskou estrádu. Tento bod se stává klíčovým rámcem celého filmu: začíná jím a na konci se k němu vrací. Hned na počátku diváka vtáhne ruch televizní produkce – desítky tanečnic, ohromný štáb, napjaté očekávání hvězdy. Duchoň přichází na scénu, ale už v těchto okamžicích je divákovi jasné, že již není ve své plné síle. Je malátný, nepřítomný, orosený – alkohol si už dávno začal vybírat svou daň.

V slovenských dolinách

Diváka čeká silný vizuální a hudební zážitek. Karola Duchoně ztvárnil slovenský herec Vladislav Plevčík; jeho proměna maskéry trvala až pět hodin denně. Některé písně zpíval sám herec, nicméně díky technologii AI byl jeho hlas upraven tak, aby co nejvíce připomínal Duchoně, přitom si však zachoval určitou autentičnost. Od barevných tanečních a vizuálních kreací z dob televizních estrád a začátků jeho kariéry spojených s cestováním a hraním na zahraničních scénách se film dostává až do období úpadku Karola Duchoně, kdy problémy s alkoholem už začaly ovlivňovat nejen jeho osobní život, ale také hudbu a vedly poté k zadlužení a nakonec i k jeho smrti.

Film vznikl pod taktovkou slovenského režiséra Petera Bebjaka, českému divákovi známého zejména jako režiséra kriminálních seriálů, například Kriminálky Anděl, Případy I. oddělení či Devadesátky. Právě Devadesátky, které pojednávají o skutečných kriminálních případech z 90. let, ukázaly režisérovu mimořádnou schopnost vystihnout atmosféru doby. A tato schopnost je patrná i v Duchoňovi, kde každý detail dýchá autentičností. Scénář vznikl podle divadelní předlohy Zam pamätá od Jiřího Havelky (scenáristy například Vlastníků, Zahradníkova roku či Mimořádné události).

Karol Duchoň možná pro českého diváka není známým interpretem, zato herecké obsazení může přitáhnout pozornost. Vojtěch Kotek si střihl krátké cameo božského Káji, Vladimír Javorský hraje rádce, který zpěváka odrazuje od zpívání pro režim, a Adrian Jastraban se objeví v roli prototypu komunistického pohlaváře.

Nálady

Zdá se, že vizuální estetika období předchozího režimu a zachycení života z tehdejší doby filmařům stále není vyčerpaná – vzniká pořád mnoho filmů a seriálů z tohoto období. Pokud mohu mluvit za sebe, ani mě jako diváka tato atmosféra neomrzela – naopak, s každým povedeným snímkem si ji vychutnávám stále víc. Částečně proto, že se lépe orientuji v předchozí době, a částečně i z nostalgie po časech, kdy každá dekáda měla své jasně dané trendy, které často vydržely celou dekádu. Možná je pro mou generaci, vyrůstající ve svobodě a zahlcenou nekonečnou nabídkou konzumních možností, právě tato jednolitá podoba věcí – ať už interiérů, oblečení či drobných detailů s nezaměnitelným puncem doby – zvláštním způsobem uklidňující.

Nyní kdy denně vychází tisíce nových skladeb, je zkrátka nepředstavitelné, jak Karol Duchoň v nahrávacím studiu poprvé nahrává píseň Nálady (známou pod názvem Sugar, Sugar od The Archies) a přitom sám v sobě řeší, do jaké míry může být svobodným tvůrcem, který se vzpírá režimu, a do jaké míry musí, pokud chce dál zpívat, ustupovat režimním požadavkům.

Mám ťa rád

Duchoň tedy není jen o vlivu útlaku režimu na zpěváka, který vystupoval v nejprestižnějších západních destinacích, ani o tom, jak alkohol ovlivnil život umělce. Je především o něčem jiném – o životě samotném.

Nejsilněji na mě zapůsobil právě závěr. Když divák očekává, že film skončí smrtí umělce, kamera nás zavede mimo scénu – na vystoupení s jeho nejslavnějším hitem Mám ťa rád. Tam, kde si myslíme, že příběh tragicky končí, přichází připomínka, že hudba přežívá i smrt. A možná právě to je Duchoňův největší odkaz.

Duchoň
režie Peter Bebjak
Slovensko, 2025, 99 min