Co skutečně víme o svých blízkých, a co jsou jen utkvělé představy? A co se musí stát, aby se iluze o společném životě kompletně zhroutily? Tyto otázky si klade švédský film „Vyšší moc“.

Rodiče, dvě děti, Alpy a lyže. Idylická dovolená jako z katalogu. Rodinka se culí na terásce luxusní restaurace a kochá se panoramaty. A tu se počne z horského masivu valit sněhová vlna. Návštěvníci podniku vytahují chytré telefony a s pobaveným zájmem přírodní úkaz natáčejí. Ale ono vzdálené tetelení sněhu možná není zas tak daleko. Hosté v panice prchají a terasu pohltí bílo. Stržená lavina se ovšem včas zastavila. Pouhý oblak zvířených částeček sněhu se ve chvilce rozplyne. Všichni jsou v pořádku, ale ne všechno je jako dřív. Otec rodiny se zachoval jinak, než by se od něj očekávalo.

Pud sebezáchovy
Za extrémních situací se údajně jenom 15 procent lidí opravdu pokouší udělat něco pro vlastní záchranu. Zhruba 75 procent nedokáže situaci správně vyhodnotit, anebo přestává uvažovat racionálně a nepodnikne skoro nic. Zbytek se úplně pomate a představuje pro sebe a okolí jen další nebezpečí. Nikdo předem neví, jak se v krizové situaci zachová. Většinou to totiž přímo nesouvisí s charakterem a vlastnostmi, které se projevují v běžném životě. Spíše jde o to, jak rychle se člověk umí zorientovat v neznámém prostředí. Proto úspěšný a sebejistý podnikatel, který přesně ví, jak to ve světě chodí, se může bezradně schovat v koutě topící se lodi a nepraktický umělec duchapřítomně zavelet „ženy a děti napřed!“.

Má tedy lidské jednání v krizové situaci vůbec nějakou výpovědní hodnotu? Je samozřejmě dobrým zvykem odsuzovat zbabělce a glorifikovat hrdiny. Otázkou ovšem zůstává, jestli takoví hrdinové mají ještě v dnešní společnosti místo. Není současná kultura stavěná spíše na míru přizpůsobivým, tichým a snaživým? Avšak v extrémních situacích si poradí pouze jedinec dostatečně svéhlavý a impulzivní, který nečeká s rukama v klíně na příchod uniformovaného strážníka, ale je schopen sám jednat dřív, než bude pozdě.

Tomuto poněkud schizofrennímu nastavení hodnot není jednoduché plně dostát. Musí důstojný partner v první řadě přeprat divou zvěř, lapky a mordýře, nebo spíše vydělat, správně vyplnit daně a slušně se obléknout na nedělní oběd u tchyně? Jelikož člověk snadno propadá idealizovaným představám, všichni svorně očekávají, že muž dokáže obojí. Nehledě na to, že jde o charakterové vlastnosti, které se poněkud vzájemně vylučují.

Zdánlivý klid po bouři
Snímek „Vyšší moc“ nemá košatou dějovou linku, spíše se věnuje drobným reakcím a pohnutkám. V americkém pojetí by taková lavina u horské chaty bez okolků zavalila děti a na manželství by snadno a prvoplánově vrhla zátěžovou zkoušku. Stačily by pak dlouhé pohledy do očí, podbarvené jímavou hollywoodskou hudbou, a emočně vyděračský trhák by byl na světě. Ve filmu se ale pracuje s pouhým náznakem nebezpečí, s představou „co by, kdyby“, která výrazně nabourává ustálené představy v hlavách jednotlivých postav. Scénář je tak mnohem blíž ke skutečnému fungování lidské psychiky než americké filmové klišé, ve kterém protagonistu nerozhází ani průstřel ramene.

Film je natočen komorně, divák má pocit, že nahlíží klíčovou dírkou do života obyčejných lidí. Přispívá k tomu i statická kamera a přirozená kompozice záběrů. Veškerý děj je zasazen buď do odosobněného sterilního prostředí hotelu, anebo mezi asketicky holé bílé pláně. Ústřední hudební linku paradoxně tvoří Vivaldiho „Léto“, jehož emotivní tóny většinou zní u záběrů netknutých svahů s osamoceným hotelem. Stejný kontrast se projevuje i u samotných postav: navenek se tváří jakoby nic, ale uvnitř se hroutí světy.

Co se týče hereckého obsazení, je zde opět patrná evropská tradice vybírat si tváře běžného, nesuperhrdinského rázu. Jediný divous na scéně je Kristofer Hivju, jenž za vedlejší roli v tomto snímku dostal nejvyšší švédskou filmovou cenu Guldbagge. Své ironicky rozpačité postavě propůjčil nepřehlédnutelnou vizáž posledního vikinga, které předtím naplno využil například ve Hře o trůny.

Režisér provokatér
Hlavní zásluhy na tomto autorském počinu samozřejmě připadají Rubenu Östlundovi, který je režisérem i scenáristou snímku. Tématika mezních situací a sociálních zkratů je mu blízká a prostupuje celou jeho tvorbu. V povídkovém filmu „V moci davu“ se například objevuje řidič autobusu, který odmítne uprostřed lesa pokračovat v cestě a stane se věznitelem svěřených výletníků. Scénář dalšího snímku „Hra“ se zase věnuje dětské šikaně – nejde však o násilí, ale o sofistikovanou (a mnohem krutější) manipulaci a nadvládu.

Östlund ve svých scénářích drze odhaluje, že lidé se ne vždy dokáží chovat lidsky všech sedm dní v týdnu. Jeho postavy nejsou pokroucení psychopati jako klasická sebranka od Dostojevského, ale veskrze vyrovnaní obyčejní lidé. Vnáší však do jejich života jemnou existenciální nejistotu v kierkegaardovském duchu a staví před ně nepříjemně znepokojivé otázky. Myslíte, že zrovna vy byste v mezní situaci sebekontrolu neztratili? Zkuste se podrobit terapii sněhovou lavinou (v bezpečí kinosálu) a rozhodněte sami. ∞


Vyšší moc (Turist)
režie Ruben Östlund
Švédsko / Francie / Norsko, 2014, 118 min.