Švédský scenárista a režisér Ruben Östlund přivádí postavy svých filmů do nepříjemných či extrémních situací především proto, aby zkoumal morální a kulturní hranice liberální společnosti. V letošním snímku Čtverec si ovšem ukousl příliš velké sousto a odhalil spíše hranice své vlastní filmové metody.

Čtverec je název umělecké instalace, jejíž realizace se připravuje ve fiktivním stockholmském muzeu současného umění. Jeho hlavní kurátor Christian (vynikající dánský herec Claes Bang) je zároveň ústřední postavou filmu. Jenomže jak nám – vizuálně dokonale zvládnuté – filmové vyprávění postupně dává blíže nahlédnout do přípravy instalace a chodu muzea, narážíme na předstírání, snobství a podvody, na všudypřítomný rozpor mezi proklamovaným stavem věcí a realitou.

Christian není schopen vysvětlit americké novinářce smysl obskurních uměnovědných frází uvedených na webu muzea. Rozplývá se nad ideou instalace nazvané Čtverec, tedy nad snahou vytvořit prostor všeobecné rovnosti a starosti o druhé, ale sám se k druhým chová sobecky a vypočítavě; v muzeu vystavené artefakty si lze snadno splést s nežádoucím nepořádkem, takže se také mohou ocitnout ve vysavači pečlivého uklízeče.

Příliš křiklavá satira
Film chce být satirou na (údajnou) prázdnotu moderního umění a obecněji na citovou a morální vyprahlost blahobytné liberální společnosti. Ale tady narážíme na první problém: snímek se snaží chytit příliš mnoho zajíců najednou. Pod jeho satirickou palbou se tak postupně ocitají soudobé konceptuální umění, mocenský charakter vztahů nadřízený–podřízený nebo muž–žena, svět marketingu, nevšímavost či nejistota ve vztahu bohatých vůči chudým, politická korektnost, problémy s výchovou dětí, umělecký sponzoring a snobství vyšší společenské třídy, zapomenutost našich animálních instinktů…

Snímek se tak nutně stává poněkud náhodně poskládanou mozaikou scén, které spojuje především jednotný styl filmového vyprávění. Ten ale představuje druhý a nejzásadnější problém Čtverce – dryáčnickou křiklavost a prvoplánovost jeho satirického aranžmá. Když chudí, tak žebráci a bezdomovci v přímém kontrastu se spěchajícími příslušníky městské střední třídy, když politická korektnost, tak dusivé napětí na veřejném setkání s umělcem přerušovaným oplzlými výkřiky muže trpícího Touretteovým syndromem, když hledání cesty k osobní katarzi hlavního hrdiny, tak s extatickým přehrabováním obsahu popelnic uprostřed lijáku, když odhalování zvířecích instinktů, tak skrze performanci, v níž umělec vystupující jako opičí muž (Terry Notary) terorizuje a znásilňuje příslušníky vyšší společnosti…

Všechna sdělení filmu jsou proklamativní a hlučná, všechny charakterové vady postav očividné, všechny sociální disfunkce rovněž – to ale činí Östlundovu kritiku buržoazní společnosti v době pozdní poněkud plochou a také povrchní. Není jiné soudobé umění než nesmyslné nebo naivní (to je případ samotné instalace nazvané Čtverec), není jiná podoba lidských vztahů než mocenská nebo směšná, nebo obojí zároveň. Snímek tak působí jako spolehlivý automat na trapnost a tragickou směšnost – když se pak v závěru pokusí dovést protagonistu k osobnímu obrácení, nemá se o co opřít.

Meze Östlundovy metody
Östlund, kdysi distancovaný pozorovatel sociálních patologií švédské liberální společnosti, inscenovaných kvazidokumentárně, ale přitom tak, aby zůstával značný mentální prostor za vyřčeným a zobrazeným, se ve Čtverci stává nemile doslovným. Velké přiblížení k postavám a snaha o aktivnější vhled do nitra společnosti navíc nejsou doprovázeny potřebnou citlivostí – metoda malých a velkých katastrof, padajících na hlavy nebohých protagonistů jeho filmů, už v takovéto režijní blízkosti pojednávané věci není adekvátní. V předchozím snímku, vizuálně úchvatné Vyšší moci, doprovázela větší režijní přiblížení postavám jistá empatie vůči nim; ve Čtverci není pro samou jízlivost a satiru na něco takového pořádné místo. Ostatně postava narcistního kurátora Christiana je pojata spíše jako určitá abstrakce, jako živý pandán k prázdnotě a vykonstruovanosti uměleckých děl, s jejichž (ne)smyslem Čtverec polemizuje.

Zlatá palma za snahu
Porota filmového festivalu v Cannes, která letos udělila Čtverci Zlatou palmu, ocenila asi spíše velké ambice Östlundova snímku a jeho bezchybnou práci s filmovým obrazem jako takovým než výslednou podobu filmu. Zůstává ovšem otázkou, zda už samotná ambice snímku není pochybná: prostřednictvím přímočaré satiry uváděné do chodu řadou scénáristických schválností říci něco podstatného o vnitřních rozporech liberální společnosti (a soudobého umění). Tyto rozpory jsou uloženy hlouběji, než kam lze s takovou hrubozrnnou metodou proniknout – ta totiž stačí pouze na moralistickou kritiku povrchu dění. Smysl konceptuálního umění, sociální nerovnosti, citová prázdnota hlavní postavy a obecněji pak na kariéru orientovaných obyvatel moderních metropolí… to vše by si žádalo mnohem jemnější a zvídavější pohled, a také asi více samostatných filmů.

Ze Čtverce tak nakonec zůstane především dosti omšelá idea zvířecích instinktů skrytých pod nánosem civilizace a vágní, v jiných uměleckých dílech už mnohokrát a lépe ztvárněný pocit jejího úpadku. Na talentovaného tvůrce Östlundova formátu je to málo – ale snad příště nalezne příhodnější cestu k tomu, co chce říct. ∞


Čtverec (The Square)
režie Ruben Östlund
Švédsko / Německo / Francie / Dánsko, 2017, 142 min.