Velikášský projekt DAU ojedinělým způsobem vzkřísil každodennost sovětské reality. Snímek DAU. Nataša je v mnoha ohledech extrémní příspěvek do debaty o moci totality i filmového média. Život rámuje jako mocenskou při, z které protagonistka odchází psychicky zničená a fyzicky zneužitá.

„Dau“ byla přezdívka sovětského teoretického fyzika a laureáta Nobelovy ceny Lva Davidoviče Landaua. Jeho příběh posloužil filmovému režisérovi Iljovi Chržanovskému jako základ gigantického projektu DAU. Původní záměr bylo natočit životopisný snímek, koncepce se však časem změnila v troufalou postmoderní asambláž. Tvůrci s velkou věrohodností postavili prostory moskevského vědeckého institutu a údajně angažovali přes 400 herců a deset tisíc komparzistů. Chržanovský s kameramanem Jürgenem Jürgesem následně pořídili více než 700 hodin filmového materiálu, z nichž má vzniknout 14 filmů a tři televizní projekty. Pouhá metodika natáčení si jistě říká o detailní analýzu.

Rozpuk pod kontrolou
Tento text není natolik recenzí jako spíše prvotními poznámkami k rozpínavému živočišnému projektu. Všechny filmy DAU zatím nejsou k dispozici, dá se však očekávat, že se bude fikční svět nadále rozrůstat a že Chržanovský lépe vyostří jednotlivé motivy. Figury, které se v DAU. Nataša pouze mihnou, budou mít v jiných snímcích mnohem více prostoru. S každým dalším příspěvkem můžeme očekávat přirozenou rekontextualizaci.

Titul premiérového díla DAU zdobí jméno ústřední figury. Nataša (Natalia Berežnaja) čelí v kantýně institutu otupující rutině a svůj pracovní den obvykle zakončuje popíjením s mladší kolegyní Olgou (Olga Škabarnja). Po jednom obzvlášť bujarém večírku, ke kterému se přidaly i místní vědecké kapacity, odejde Nataša s francouzským fyzikem Lucem (Luc Bigé). Vyprávění je situováno do doby tvrdého stalinismu počátku 50. let a Nataša netuší, že se brzy bude muset zodpovídat za Lucův blíže nespecifikovaný prohřešek.

Chržanovský ustavuje jako leitmotiv pojem společenské hierarchie. Střetávání figur různého postavení a vědomostí odhaluje pokroucené mocenské intriky. Pojmy totality, kontroly, volnosti a podřízenosti jsou vlastní pro film a zdá se že i pro konstituci celého projektu.

Prostředí sovětského vědeckého institutu je příznačné v tom, jak odhaluje hranice dohledu a autonomie v totalitním režimu. Teoretičtí fyzici, kteří se podíleli na zdokonalování zbraní hromadného ničení, se do velké míry vyhnuli stalinským čistkám a ani se od nich neočekávalo, že se zřeknou výplodů „buržoazní pavědy“. K rozvoji sovětského jaderného programu ostatně přispěl i sám Landau. Není pochyb o tom, že i v rámci vědeckých institutů existovaly kruté represivní orgány. Několik málo dnů ze života Nataši vskutku sugestivně ukazuje, jak krutě se režim choval ke svým nejslabším článkům. Chržanovskému ale primárně imponuje idea existence částečně soběstačného mikrosvěta uvnitř totalitního režimu.

Myšlenka souzní s koncepcí a vnitřním fungování celého projektu DAU. Spíše než o tradiční natáčení se jednalo o rekonstrukci desetiletí staré každodennosti. Rekonstrukce by to byla notně nedokonalá, pokud by lidským článkům neponechala jistou volnost. „Herci“ tak žili dlouhé měsíce ve svých rolích a většinu příhod kamery vůbec nezachytily. Na této úrovni do jisté míry simuloval represivní orgány štáb, který subjekty účelně následoval a plánoval jejich střetávání. I filmový institut tedy disponoval nástroji, které usměrňovaly životodárný rozpuk do všech stran (přesto se při natáčení údajně narodilo čtrnáct dětí). Zde se dostáváme k eticky palčivým stránkám díla. DAU. Nataša s sebou nese mediální cejch nejkontroverznějšího snímku letošní soutěže berlínského filmového festivalu, kde obnovil debaty o hierar­chiích, které vznikají mezi filmovými tvůrci a jejich subjekty.

Formy tísně
Nataša je prostředníkem v několika mocenských přích. Ty jsou podány stroze, bez širšího kontextu a jejich povahu tak spíše domýšlíme z různých náznaků. V pracovní době je Nataša usměvavá a úslužná, avšak po večerech častuje mladou Olgu mnohými urážkami. Emblematická je scéna, v které svou kolegyni bezostyšně opíjí, jen aby ji mohla nadávat do budižkničemů. Původcem Natašiny zloby je zde patrně věkový rozdíl – neodvratitelný pocit, že v dominantně materiálně vymezeném světě ztrácí svou užitečnost.

Bezmála čtyřicet minut dlouhé vyvrcholení snímku poté staví Natašu proti bezcitnému důstojníkovi z ministerstva státní bezpečnosti. Navenek doposud suverénní žena v sekvenci zcela ztrácí kontrolu nad svými tělesnými tiky, gesty, osobními postoji i vzhledem. Reálné psychologické i fyzické týrání herečky vyvolává zcela přirozený odpor, od kterého jsou soudy nad zvráceností celého projektu vzdálené jen na skok. Slzy jsou skutečné a šok na místě.

Ani v momentech, kdy vidíme hrubé ponižování protagonistky, bychom ale neměli ztratit ponětí o sebereflexivních vrstvách projektu DAU. Minimálně jde o unikátní multimediální experiment, s nímž dává Chržanovský všanc svou pověst i budoucí kariéru. Úsudky nad tím, zda lze dobrými úmysly vyvážit utrpení uštědřené skutečným osobám, poté nechávám jiným.

DAU. Natasha
režie Ilja Chržanovskij a Jekaterina Oertel
Německo / Ukrajina / Velká Británie / Rusko, 2020, 146 min