Odrazy reality vyjevující se na promítacím plátně, jeskyně, stín a Platón. Obtisk Ježíšova těla. Lidé kolem nás jako zrcadlo, ego, nevědomí a Freud. Tak se může dost dobře stát, že láska je jen perfektní iluzí, jak to zpívá v emočně vybouřeném videoklipu Lady Gaga.

Klam je lákavé sedativum – saháme po něm podvědomě, abychom se efektivně jako Vanish Oxi Action zbavovali nepříjemných skvrn na každodenních vztazích s druhými. Pokud náš život obalený rosolovitou iluzivní hmotou nepropouští životadárné světlo, může být roztržení této blány momentem osvobození z depresí. S takovou metodou pracuje psychoterapie i nejrůznější pochybní koučové. Podle nich je třeba si uvědomit, že ostatní na nás nejsou zlí, nýbrž my jsme zlí vždy jen sami na sebe. Až si přestaneme nalhávat, že důvodem našeho podráždění je přílišná snaživost kolegyně či přehnaná výřečnost partnera, a dojdeme k poznání, že původ iritace vězí v naší determinované pozici, můžeme začít pracovat na sobě namísto špinění ostatních vinou v rámci obranné reakce vlastního ega.

Lepší než kino
Udržování v klamu může být ale také automat na štěstí, jehož produkty však mají omezenou životnost. Sazba je přitom dost vysoká, platí se časem, jehož ztráta může později vzbouzet lítost. S odstraněním lživé slupky je spojeno poznání – z životní lásky se stává cizinec, zatímco my překonáváme odcizení vůči sobě samým. O to bolestnější pak může být uvědomění, že i ostatní milují jen svou vlastní projekci, pro niž sloužíme jako pouhý kus plátna. Zdá se, že udržování klamu máme naprogramované, je to něco automatického, co se nám daří s takovou lehkostí, že by se to dalo označit za talent, nebo dokonce přirozenost. Jeho prolomení vyžaduje větší úsilí, které jde proti velkému hráči: pudu sebezáchovy.

Poražení klamu ve skutečnosti nemůže být dokonavé ani pravé. Spíše se jedná o jeho opakované překonávání iluzí novou – iluzí, že se ocitáme na výsluní pravdy a konečně můžeme jednat svobodně, zatímco házíme do virtuálního košíku produkt doporučený algoritmem. Vědění není moc, moc nad sebou samým nemá nikdo, ani my ji nemáme, a to i v případě, že víme, jak algoritmus funguje. Pro jasnost racionálního uvažování impulzivně zatlačujeme do pozadí traumata z dětství, pro uspokojení druhých (v nás zakódované jako nutné pro společenské přijetí) potlačujeme vlastní potřeby. Pokud tuto naši podvědomou činnost odhalíme, můžeme se obrátit na psychologa a postupnými kroky bolestivá místa odblokovat. Znamená to, že máme svobodu svoji realitu měnit. Není to spíš její prostý falzifikát? Je opravdu svobodou, když je její každičký orgán oblepen mantinely? Pokud se ponoříme hlouběji do jejího konceptu, na základě neurovědeckých poznatků (např. několikrát opakovaný Libetův experiment) existuje možnost, že i v případě, že odfiltrujeme okolní podmínky, které nás determinují k určitému rozhodování, ani vnitřní pohnutky nejsme s to ovládat.

Honba za svým nejlepším neexistujícím já
Svobodná vůle je mrtva a my jsme ji zabili. A spolu s ní jsme pohřbili já. Co kdyby se všichni dozvěděli, že svobodná vůle neexistuje, že ji totiž ani neumožňuje absence ega (tu proklamuje například Daniel Dennett)? Způsobilo by to dnes podobný historický předěl v lidském vnímání světa jako po vraždě Boha? Morální chaos? V této době kultu velkých podnikatelů, kteří Boha tak nějak zastupují? Nedotknutelné a všemocné bytosti, které mění stav trhu jen jediným postem na Twitteru. Nadlidé prostoupení mýtem o úsilí, jímž se vypracovali tak vysoko, z nuly na sto, bez ničí pomoci, jen svou vlastní silou vůle, trpělivostí a soustavnou prací. Co až tyto osobnosti budou označeny za přirozený výsledek vzájemného působení okolních jevů? Jejich velké příběhy otevírají naději pro naši budoucnost plnou peněz a slávy. Co k tomu stačí? Snaha, sebezapření, krev a pot. Povědomé, že? Motivace narůstá spolu s adrenalinem z té představy, ale také často rychle klesá s poznáním vlastní neschopnosti, za kterou si však „můžeme sami“. American dream je blbost, společnost ovšem nabízí jiné vysvětlení: jsi prostě líná. Nedokážu s tím nic udělat, končím na xanaxu s pocity vlastní nedostatečnosti a s pár fakeovými fotkami plnými štěstí a luxusu na Instagramu. Nemilosrdný sociální tlak neúspěšné vylučuje. Prezentovat svoji efektivitu a u toho si tělo prohánět antidepresivy – úděl současného člověka. Mýtus géniů ze Silicon Valley se nehroutí, oslabeno je naopak individuum.

Platón: „Člověk je tvor dvounohý neopeřený.“
Bylo by jednodušší přijmout, že svobodná vůle neexistuje? Že úspěchy velkých bílých mužů na vrcholu světa jsou jen výsledkem navzájem se podmiňujících situací vycházejících z okolností daných okolím, geny, rodinným zázemím, výchovou? Rozpadly by se tyto modly a došlo by k odhození lidské pýchy a honby za výsledky? Pokud svobodná vůle ani ego neexistují, mizí také odpovědnost. Jejich opuštění by mohlo znamenat rezignaci na porovnávání sebe s druhými nebo ostatních mezi sebou jednoduše proto, že každý má jinou startovací dráhu, ale dokonce i odlišný počet jinak rozmístěných překážek. Každá z jednotlivých cest je tak originální, že nelze najít dvě totožné, a hodnocení pak ztrácí bod objektivity. Škála je uchvácena nejrozmanitějšími vlivy, které její platnost znemožňují.

Co kdyby metaforicky zemřeli Elon Musk, Jeff Bezos a všichni ti krásní instagramoví lidé s luxusními domy nacpanými americkým snem, jehož další metry čtvereční každé ráno přivážejí nejnovější Teslou spolu s francouzskými bagetami a šperky pro své milované? V tu chvíli zmizí jeden velký klam. V ten okamžik zvíme, že nadčlověčenství nedělá člověka, že ho naopak tvoří zákony fyziky a biologické, respektive chemické procesy. Co když ale Diogenes přinese opelichaného kohouta a prohlásí: „Pohleďte, zde je Platonův člověk.“? Budeme se snažit vymyslet jeho novou definici nebo v nás vědomí neexistující svobody probudí ještě větší skepsi ke smyslu vlastního bytí? K čemu se máme obracet, co poznávat, když uznáme, že naše ego není? A jak zvládne naše pýcha fakt, že jsme jen nějakými bezvýznamnými organismy ve vesmíru? Končí s iluzí lidstvo? Napájí člověka klam životem?

Prevence sebedestrukce
Henri Bergson pojímá náboženství jako opium lidstva, pokud použijeme Kunderův termín. Opium, které je nutné pro fungování lidské společnosti. Jedná se o konstrukt, který si lidé vymysleli, aby opodstatnili své bytí, tedy aby vytvořili obecně pociťovanou touhu po zachování vlastního života. Dává to smysl, protože člověk dokáže rozumem popřít své pudy, i ten sebezáchovy. S tímto vědomím umírá Martin Eden, protagonista stejnojmenného románu Jacka Londona: Silou vůle, tedy racionálně, potlačuje snahu vlastního těla dostat se nad vodní hladinu, jeho sebezapření mu umožní dostat se tak hluboko, aby nebylo cesty zpět, a utopit se. To vyhodnotil jako smysluplné východisko života. Tento výjev ani náhodou nepoukazuje na to, že svobodná vůle, v tuto chvíli zaujímající místo zmrzačeného Boha, není jen pouhým opiem. Zdá se, že je víc než jím – placebem. Naše chtění a pohnutky mysli totiž dost možná neovlivňujeme. Pokud tedy jednáme na základě toho, že něco chceme, a toto rozhodnutí považujeme za svobodné, jedná se o omyl. Chtění není volitelné, schopenhauerovsky řečeno. A tak objevujeme blud a shledáváme, že s nemalou pravděpodobností je slavný člověk a jeho jednání pouhou výslednicí fyzikálních zákonů.