Kdo by někdy nechtěl utéct od svých starostí a předstírat, že je někým jiným? Někým, kým chtěl vždycky být. Nebo kým by být mohl?

Život Eriky, hlavní hrdinky filmu Hotel, se zprvu jeví jako nekomplikovaný a harmonický. Finančně rozhodně nestrádá, má dobrou práci a manžela a čeká dítě. Snímek začíná pohledem na nastávající rodiče, kteří vybavují dětský pokoj. Stupňuje se pak scénou porodu, u níž jsem se zalekla – „No, to snad ne.“ Typické hekací záběry, které jsem už viděla na plátnech či televizních obrazovkách nejméně stokrát. Od těchto momentů však dostává film potřebný spád. Scény navazují a odsýpají svěže a lehce jako písek v přesýpacích hodinách. I když zvolený námět zrovna z těch lehčích není. Tedy záleží, z jakého úhlu se díváte.

Porod totiž nedopadne podle Eričiných očekávání. Její snový domeček z karet se kvůli neplánovaným komplikacím pořádně zakymácel a začal se postupně hroutit. Následné těžké deprese ji přivedly až na skupinovou terapii. Ta posloužila jako startovní čára pro seznámení lidí, jež touží uniknout za hranice svého dosavadního života. Navzdory své odlišnosti utvářejí semknutou partu a rozhodnou se léčit na vlastní pěst. Utíkají do anonymního prostředí, vytvářejí si smyšlené identity. Navzájem se podporují i přesto, že rozhodnutí druhých nemusí považovat za správná. Stojí při sobě i za okolností, v nichž by jim jiní jejich činy vymlouvali nebo moralizovali.


Smutné momenty střídají veselé tak těsně, až jsem se přistihla, že mám slzy v očích a zároveň se směju. Ale i pod pokličkou těch veselých, až absurdních situací se skrývá smutek. Každý konkrétní vtipný okamžik je jen důsledek zoufalých činů, jimiž se zúčastnění snaží ustát své problémy nebo předstírat jejich neexistenci. Tato tragikomická linka si mě okamžitě omotala kolem prstu a nepustila.

Portréty starého já
Sugestivní herecké výkony v roli Eriky předvádí Alicia Vikander. Pomalé dlouhé záběry na výraz jejího pohledného obličeje vytvořily dostatek prostoru, abych se plně dokázala vžít do jejích emocí. Tahle mladá herečka spolupracovala s režisérkou a scenáristkou v jedné osobě Lisou Langseth již dříve. Vznikl z toho film Milovaná, který jsem si okamžitě zapsala do seznamu filmů ke zhlédnutí a jenž se stejně jako Hotel pyšní kladnými ohlasy diváků. Také Mira Eklund svou roli Ann-Sofi ztvárnila opravdu důvěryhodně. Poskytla jí odpovídající křehký hlas, nesmělé držení těla i plachý pohled.

Snímek vnímám jako příkladnou ukázku, kterak je těžké se svým starým já flexibilně zvládat nové situace, na něž nejsme připraveni. Znázorňuje strastiplnou cestu k nové a snad i silnější osobnosti, jejíž vyrovnanost není podmíněna jen pohybem mezi vytyčenými mantinely. A i když jsem dopředu tušila, že film nemůže mít jednoznačně dobrý závěr – tedy ten, že se útěkem starosti samy vyřeší – nepřestávala jsem být zvědavá, jaké další inovativní metody ke zvládnutí svých problémů skupinka vymyslí, aby si ulevila od svých vnitřních bolestí. Přestože se jedná pouze o film, nikoliv dokument, působí velice přesvědčivě. Ocenila jsem reálnost celého děje a skutečnost, že nepřijde nějaký vyšší zásah shůry, ale jednou se všichni aktéři budou muset vrátit zpátky a postavit se starostem čelem. I tak však mohou na útěku alespoň načerpat potřebné síly.

Nejenže se mi tedy výjimečně podařilo v kině neusnout, dokonce jsem se po dlouhé době nechala filmem pohltit a odnášela si zážitek, který se ve mně rozprostřel a udržel ještě nějakou tu chvíli po skončení závěrečných titulků. ∞


Hotel (Hotell)
režie Lisa Langseth
Švédsko / Dánsko, 2013, 97 min.