Kratší je lepší! … anebo ne? Znamená kratší skutečně lepší? Mohlo by ale znamenat výstižnější, dynamičtější a svižnější.

Několikaminutový film disponuje v porovnání s tím celovečerním řadou výhod, ale i nevýhod. Krátké snímky většinou neoplývají časem potřebným k tomu, aby začaly nudit, divák nestihne ztratit pozornost a pointa se nemůže utopit v rozplizlém ději. Mají potenciál zaujmout i ty, kteří rádi přistupují přímo k jádru věci a nepotrpí si na zbytečné omáčky. Nedostatek prostoru pro složitější děj může být i na škodu, krátký film dokáže hůře navodit atmosféru, nestihne se dostat pod povrch událostí a divák si mnohdy nenajde k postavám cestu.

Promítání čtyř krátkých filmů nabídlo začátkem června kino Aero v rámci akce Multifest. Studenti Vysoké školy ekonomické, oboru Multimédia v ekonomické praxi, zde prezentovali své semestrální práce. Dvě stě šedesát diváků, převážně z řad studentů uvedené školy, mohlo zhlédnout a hlasovat pro Magnifico, Objetí, Raven a Venku pršelo. Snímek, který se těšil největší oblibě, získal cenu – Zlatého Stanislavíka. Kromě hlavního programu byly promítány i pracovní postupy – studenty zdokumentované návody na malbu obrazu, rozdělání ohně, přípravu vodní dýmky a výměnu filmu ve foťáku.

Před oponou, za oponou
Mým osobním vítězem se stalo Venku pršelo. I na malém rozsahu se jeho tvůrcům podařilo věrně vykreslit postavy a nastínit povahu a pocity zmizelého hrdiny. Během několika okamžiků se mi díky profesionálním hereckým výkonům (Zuzana Bydžovská, Kryštof Hádek) podařilo vniknout přímo doprostřed příběhu nezvěstného Ondřeje. Film se skládal s rozhovorů s jeho nejbližšími, kteří se jeden po druhém vyjadřovali k Ondřejově životu a možným důvodům jeho zmizení. Další body u mě Venku pršelo dostalo za napětí. Hltala jsem každou vteřinu a doufala, že nedojde k takovému rozuzlení, jež by zmírnilo mé nadšení. I když závěr nebyl dech beroucí, ani výrazně překvapivý, spíše lehce nejasný, rozhodně ani nezklamal. Venku pršelo bych uvítala i v celovečerní podobě, ale příběh by pak musel být více propracovaný, aby návštěvníka kina nestihl omrzet. Myslím, že tato kratší verze mu slušela.

Nejvíc hlasů obdržel Magnifico, jemuž bych udělila pomyslnou stříbrnou (neudělovanou) sošku. Jednalo se o nejúsměvnější z uvedených snímků, třebaže námět, ač originální, byl tak trochu „psycho“. Bohužel herecké výkony byly spíše divadelně-komediálního, místy přehrávaného charakteru a chyběl náznak jakéhokoliv závěru. Měla jsem pocit, jako by se děj prostě přetrhl v půlce.

Komu udělit bronz a komu bramborovou medaili? Mezi Raven a Objetí bych se rozhodovala těžko. Objetí připomínalo teenagerovskou komedii. Ačkoliv úplně nenudilo, bylo prostoduché, ploché a nevýrazné. Příběh dostál rozuzlení až na samém konci. Byl to závěr sice nečekaný, nikoli však grandiózní. Celý snímek se mi jevil, jako kdyby vznikl na koleni z hlavní pointy a na ni byl našroubovaný libovolný příběh, o který vlastně celou dobu vůbec nešlo, a film si tedy nezakládal vůbec na ničem jiném než na neočekávaném konci.

Raven, označovaný za mysteriózní detektivku, byl taktéž vystavěn okolo hlavní myšlenky, která naneštěstí byla od poloviny lehce předvídatelná. Bohužel se jednalo o snímek, u nějž jsem si uvědomila, že i film trvající pouze několik minut dokáže začít neuvěřitelně nudit, pokud téměř do poloviny zabírá kamera pouze hlavního hrdinu, pokuřujícího za stolem. ∞