Právě o Vánocích nastává ten okamžik, kdy mám možnost se pozastavit, strávit pěkné chvíle se svou rodinou a zhodnotit uplynulý rok. Někdy se mi zdá, že se nic nestalo, jindy zase že se stalo všechno. Letos mi k tomuto vánočnímu zamyšlení přispěl i film Atlas mraků, který mé dosavadní chápání světa obrátil naruby.

Sextet, na který se nezapomíná
Už dlouho před premiérou jsem si stále dokola přehrávala trailer filmu, který měl přijít do kin na konci listopadu, a doufala jsem, že to nebude žádný propadák. Okouzlila mě hned první ze scén, ve které Halle Berry přijde do obchodu s deskami a je jí podivné, že zná melodii toho neobyčejně krásného sextetu. Určitě každý občas zažil podivné tušení, že už někdy viděl ten starý dům či držel v rukou barevný šátek s bambulkami na okraji, lechtající na krku. Mně se to stalo také několikrát – věděla jsem, že znám tu melodii, ale nedokázala jsem si vzpomenout odkud. To samé bych mohla říci o lidech, které během života potkávám. Někteří mi utkví v paměti snad nadosmrti, a u jiných jsem se ani nezamýšlela nad tím, že bych si na ně vzpomenout měla – je to tak ale dobře? I o tomhle pojednává film bratrů Wachovských a Toma Tykwera.

Atlas Matrixu
Na Atlasu mraků je zjevné, že ho nerežírovali žádní začátečníci, ale profesionálové, kteří si s žánrem sci-fi již nějakou dobu pohrávají. Je k neuvěření, že uplynulo třináct let od chvíle, co jsem poprvé spatřila Nea a pocítila sílu iluze Matrixu. Na první pohled jsou tyto dva filmy dost odlišné, ale také je mnohé spojuje. V obou hraje roli osudová láska, která překoná všechno, dokonce i smrt. Halle Berry se s Tomem Hanksem setkává v mnoha časových rovinách, ale jen v té poslední dojdou spokojeného života. Pokud se zamyslím nad tím, proč to tak je, je zjevné, že tím režiséři chtěli říct něco důležitého. Lidé stále chybují a neuvědomují si, že tím ovlivňují i osudy lidí kolem sebe, kteří jsou s nimi těsně spjati. Někdy až do té míry, že je milují a nechtějí je opustit navzdory své smrtelnosti.

Stejně geniální jako myšlenkové poselství filmu je i forma ztvárnění. Šest příběhů propojených dohromady, jejichž děje se střídají na plátně jako reklamy na televizní obrazovce. Říkala jsem si, že pluralita dějů v jednom filmu nikdy nepřináší ovoce, protože se občas stane, že cílová skupina vůbec nepochopí, o co jde. Atlas mraků ale nemusí být přehledný, jelikož je to základ jeho úspěchu. Snad jediné, co mi celou dobu unikalo, bylo nepřeberné množství postav, ve kterých se herci střídali. Musela to být velká motivace, když si každý z herců mohl zahrát hlavní i vedlejší role v jednom filmu navzdory tomu, že musel vypadat v každé z nich zcela odlišně. Technika dneska dokáže neuvěřitelné věci, při kterých zůstává rozum stát. Doteď mě fascinuje Hugo Weaving jako přísná sestra z domova důchodců i našeptávající ďábel v klobouku. Z Korejky Du-na Bae se stává běloška, z Halle Berry běloška a z Hugha Granta vrásčitý stařík. Během filmu jsem se z toho dusila smíchy hned několikrát.

Chaotická dokonalost
Slyšela jsem i kritické hlasy, které stále opakovaly, že příběhy samy o sobě nemají žádný zvláštní děj ani vyústění. Já si myslím, že zde jde hlavně o formu, kterou jsou prezentovány, protože propojeností všech příběhů vzniká jeden jediný, který ty ostatní obsahuje v sobě, a navíc má jedinečné poselství. To, že příběh o neposlušném důchodci Jimu Broadbentovi není nijak dějově zajímavý, ale ještě neznamená, že pozbývá jakékoli roztodivnosti. V Atlasu mraků najdete všechno – příběh o lásce, přátelství, utrpení a smrti. Víru v to, že naše životy možná opravdu cirkulují stále dokola jako kolovrátek v různých stoletích a je jen na nás, jak je změníme. Na konci filmu si stejně oddechnete, protože si uvědomíte, že i přes všechno trápení je na světě pořád ještě dobře.

Atlas mraků (Cloud Atlas)
Německo / USA / Hongkong / Singapur, 2012, 172 min.
režie Tom Tykwer, Lana Wachowski, Andy Wachowski