Mezinárodní filmový festival v Karlových Varech (MFFKV) ve svém 58. ročníku opět představil několika mladým filmařům a filmařkám „glitz & glamour“. Letošní edice pokračovala v předurčeném dramaturgickém konceptu, který začínajícím tvůrcům dopřává soutěžní uvedení, zatímco zavedené režiséry spíše deleguje mimo ni.

Poprvé se tak promítaly filmy jako Mord Adama Martince, Od marca do mája Martina Pavola Repky nebo Ta druhá Marie Magdaleny Kochové. České a slovenské krátké filmy jsou na festivalu trvale na periferii zájmu, alespoň o nich ale zpravovala sekce Pragueshorts uvádí. K čemu festival v Karlových Varech dnes slouží a jaké možnosti mají mladí tvůrci, kteří čekají na příležitost?

Povinné a užitečné
Není úplně nový úkaz, když si student pražské školy FAMU pro svůj absolventský film najde externího producenta a s jeho pomocí získá podporu dalších subjektů, především Státního fondu kinematografie. Těmto projektům jako premiérová páska často slouží právě MFFKV. Premiéru zde v posledních letech měly Jednotka intenzivního života (2021) Adély Komrzý, Brutální vedro (2023) Alberta Hospodářského nebo mikrorozpočtová Zrcadla ve tmě (2021), které natočil Šimon Holý. Kdyby radši hořelo (2022) Adama Kolomana Rybanského poté demonstruje, že tyto filmy mohou mířit i výš – třeba na Berlinale.

Uvedení na festivalech nemusí být pro autory celovečerních debutů cílem, jakmile ale rozpočet přesahuje jednotky milionů korun, budou investoři očekávat návratnost. Z tohoto hlediska nebylo soudné uvést výše zmíněné filmy do českých kin bez předchozích ohlasů a zde lze právě takticky využít MFFKV a promo, které nabízí. Jestliže před českou premiérou budujete povědomí o svém filmu, zřejmě upřednostníte lázeňské město před podobně prestižním slotem na zahraničním festivalu (třeba Michal Hogenauer a jeho spolupracovníci na Tichých dotecích [2019] takto preferovali MFFKV před estonským Mezinárodním filmovým festivalem v Tallinu).

Intenzivně nejistá budoucnost
Na letošním festivalu zastínily Vlny Jiřího Mádla extatickými diváckými ohlasy a následnou cenou publika ostatní domácí počiny, dojem ale jistě zanechal například zmíněný Mord. V divácké anketě skončil desátý a odnesl si zvláštní uznání od poroty, která byla letos složena z několika výrazných osobností světové kinematografie. Vyprávění o zabijačce tak do českých kin vstoupí s potenciálem jisté návštěvnosti.

U Mordu mohou dobře napsané dialogy spolu s přirozeným herectvím všech obsazených (s)vést recenzenta k prohlášení „je to jako u nás“. U „lidových“ filmů toto výchozí hodnocení činí nedostatky díla vedlejšími. Ještě horší bývají tyto hodnotící soudy ve spojení s neironicky formulovanou vizí „češství“, která kombinuje různé přejaté stereotypy. Tyto představy mají určitě svůj význam, je ale správné být na pochybách, jestli může jeden film fungovat jako sociologická studie národa a zároveň dobrá komedie. Jaroslav Papoušek, Ivan Passer a Miloš Forman také točili především o člověku a lidech, a ne o našem drobném národu.

Martincův Mord je dílo náchylné k vícero čtení. Skupina českých diváků ho může přijmout jako svůj, srozumitelný ale bude i jako reflexe mezilidských vztahů pod tlakem. Jde odhadnout, že podívá-li se na něj cinefilní oko ze zahraničí, snadno si ho zasadí do kontextu východoevropského filmu – nikoli jako něco specificky českého. Na Západě navíc mohou reálie a celý rituál porážky prasete působit notně exoticky, což už před Martincem objevili další studenti FAMU. Při sledování Mordu může u nich pocity domáckosti nahradit naopak odtažitost.

I když je MFFKV světový festival tzv. kategorie A, snímky jako Mord potřebuje. S mladým českým filmem je v symbiotickém vztahu, který oběma stranám zajišťuje publicitu. Poslední roky také bohužel znovu ukázaly, jak je těžké na první povzbudivý úspěch navázat. Bod obnovy českého filmu, o kterém se před lety psalo, zatím nepřišel – ani v domácích, ani v zahraničních ohlasech. Čekalo se například na nové filmy zmíněného Hogenauera nebo Radima Špačka, ale nedostalo se jim ohlasů, o které nejspíš stáli. Pochybnosti také vzbuzuje odkládaná premiéra filmu Nikdo mě nemá rád Tomáše Weinreba a Petra Kazdy, kteří před osmi lety natočili velmi respektované Já, Olga Hepnarová. Tvůrci těchto děl ještě nemohou čerpat kredit ze svých jmen a jak zmiňoval režisér a producent Martin Chlupáček (loňský Úsvit), o český film je v zahraničí takový nezájem, že ho potenciálním prodejcům musíte prezentovat až hotový s vlastnoručně zajištěnou premiérou na světovém festivalu.
V kulturním mikrokosmu může MFFKV nadále sloužit jako roztleskávačka české kinematografie a průprava mladých talentů. Ti budou i tak nadále pohlížet za hranice, kde se mohou inspirovat mainstreamem i okrajovými proudy. Jestliže jim bude osud přát, do Varů se po desetiletí vrátí s tvorbou, která díky symbiotickému vztahu omladí festival i český film.

Mord
režiie Adam Martinec
Česko / Slovensko, 2024, 85 min