Neodvracejte zrak. Film Tori a Lokita postihuje ve příkrém a nesentimentálním stylu osudy dvou mladistvých uprchlíků, kteří se v Belgii dostali do soukolí zločinu a ignorantských vládních organizací. Autorská dvojice bratrů Dardennových přináší typicky aktuální a napínavé drama.

Zhruba před dvěma dekádami byli bratři Jean-Pierre a Luc Dardennové považováni za zachránce evropského sociálně-kritického filmu. Jejich působištěm byl festival v Cannes, kde postupně získali dvě Zlaté palmy a mnoho dalších ocenění. Jejich angažované umění, které sleduje jedince na okraji společnosti pomocí metody dokumentárního realismu, kritiky na dlouhou dobu učarovalo. Až ohlasy na Neznámou dívku (2016) a Mladého Ahmeda (2019) dávaly najevo jistou unavenost a pochyby, zda mohou díla těchto režisérů konkurovat progresivním proudům v kinematografii.

Evropské přísliby

Jean-Pierre původně studoval herectví, nakonec vystudoval dramaturgii a Luc vystudoval filozofii. V 70. letech začali natáčet společensky a politicky uvědomělé dokumenty, následně začali produkovat a od roku 1986 natáčejí hrané celovečerní snímky. Klíčová se pro ně stala oblast Valonska v jižní frankofonní Belgii, do které situovali většinu svých hraných filmů. Tato díla kombinovala tradici neorealismu s etickým a filozofickým přemítáním o směřování evropského kapitalismu. Dardenni ale nejsou symbolisti a komunikují spíše na taktilní tělesné úrovni. Jejich filmy vystihuje jeden obraz za všechny – záběr z roztřesené kamery s malou hloubkou ostrosti na týl protagonistky v mimořádném dramatu Rosetta (1999).

O 23 let později bratři Dardennové znovu vystoupali schody festivalového paláce v Cannes, kde ve světové premiéře uvedli film Tori a Lokita. Ačkoli je stabilita jejich stylistických nástrojů obdivuhodná, za dvě dekády prošly jistými změnami. Možná i díky tomu působí snímek Tori a Lokita svěže a je těžké ho vnímat jako destilát předchozí tvorby tvůrců. Místo permanentně neklidné kamery, která bývala interpretována jako známka rozervanosti postav, je kamera v Tori a Lokita odměřenější a záběry jsou komponovány do srozumitelných figurativních obrazů. Občas Dardenni dokonce svolí k ustavujícímu záběru, který nás na úvod scény přehledně informuje o místě a situaci.

Události ve filmu nemají komplikované zákruty a prezentovány jsou vždy pohledem Lokity nebo Toriho. Dvojice uprchlíků si vybočení ani dovolit nemůže – jsou v existenční tísni a přirozeně se zaměřují na několik cílů, které předurčují jejich život (získání víza, placení překupníkům, prodej drog atd.). Velkou důležitost má u Dardennů opět mimoobrazový prostor, tedy věci tušené a neviděné. Stejně tak znovu konstruují zápletku, která je postavená na nepříjemných a ztěžka řešitelných situacích.

Lokita se vydala do Francie za obživou, vízum jí ale bylo upřeno, protože neuprchla před válkou. Tori jako utečenecké dítě tuto starost neřeší, úřady ale pochybují o tom, že se skutečně jedná o Lokitina sourozence. Dívce proto hrozí, že bude deportována zpět do Afriky. A peníze přestávají stačit… Film hodně apeluje na bazální lidskou empatii, krizové scény jsou ale postihnuty bez přehnané emocionality či sociálně-kritické káravosti. Dominuje, možná překvapivě, napětí. Dardennové zřetelně ustavují pravidla a procesy, jejichž nesplnění by pro sourozence znamenalo katastrofu. Dvojice ale musí riskovat a v důsledku dává všanc i lidský život. Především v závěru je hned několik okamžiků, v kterých autorské duo ukazuje skvělé nadání pro napínavé, až takřka akční scény.

Dobyvatelé empatie
Pokud dokážeme odhlédnout od sugestivity, se kterou se Tori a Lokita dostává pod kůži, dala by se Dardennům tentokrát vyčíst větší konformita při „výběru“ protagonistů. Bylo známkou jejich příběhů, že nevyprávějí o ubožácích, které společnost nespravedlivě trápí. Naopak – jejich hrdinové byli často vzdorovití, pomýlení a hrubě chybovali. Postavy Toriho a Lokity se ale nebezpečně blíží archetypům chudáků se srdcem ze zlata. Jejich záměry jsou šlechetné (Lokita se vízum snaží získat, aby vydělávala na matku i na Toriho) a všechna příkoří z nich tedy dělají oběti. Tvůrcům se i s tímto nastavením povedlo stvořit formálně podnětné a tematicky provokativní dílo, jen převládá pocit, že si cestu jaksi ulehčili.

Ačkoli loni v Cannes režiséři obdrželi „pouze“ zvláštní cenu udělovanou k 75.  ročníku festivalu, Tori a Lokita je jejich nejlepší film od Dvou dnů, jedné noci (2014). Jde o mimořádně naléhavý počin, jehož problematické stránky nejsou při sledování napínavé zápletky nijak výrazně cítit. Pochybovači, kteří tvůrce už odsunuli do učebnic dějin kinematografie, musejí s Dardennovými ještě nějakou dobu počítat.


Tori a Lokita
režie Jean-Pierre Dardenne, Luc Dardenne
Francie, Belgie, 2022