V závěru snímku Drive My Car příznačně zazní tato replika z Čechovova Strýčka Váni. Emocionálně tíživý film, který vychází ze stejnojmenné povídky Harukiho Murakamiho, vzal po premiéře na festivalu v Cannes útokem světová „artová“ kina. Minulý rok žádný jiný snímek mezinárodní filmové kritiky takto nezaujal.


Zatímco úspěch tříhodinového japonského počinu v Cannes neměl historické obdoby, jeho čtyři nominace na Oscary (včetně kategorií nejlepší film a nejlepší režie) byly pro kinematografii Země vycházejícího slunce nevídané. Přítomnost mezinárodních snímků na cenách Americké filmové akademie je jev, který vznikl v posledních letech náborem mnoha zahraničních členů. Drive My Car ale není další Parazit (2019). Je vysoce nepravděpodobné, že ho zpracuje soukolí americké filmové distribuce, aby ho následně miliony diváku apropriovali ve svých feedech. Snímek režiséra a scenáristy Rjúsukeho Hamagučiho se takovému uchopení vzpírá.

Odrazuje dlouhá stopáž, pověst pomalého filmu i zápletka prostá jakýchkoli atraktivních „háčků“. Mementem jsou úvodní titulky, které se objeví až ve čtyřicáté minutě. Pomalost, nebo spíše trpělivost Hamaguči nicméně nosí jako ctnosti, na kterých celé vyprávění postavil. Vnímat je můžeme už na jednotkách záběrů. Často dlouho trvá, než v nich akce započne, a posléze dlouho doznívají. „Akce“ značí v případě Drive My Car leckdy i dějově nepodstatné činnosti, jako například odemykání dveří, otevírání garážových vrat nebo jízdy autem ve velkých celcích. Velkorysý prostor dostává ve snímku čtení a nácvik Strýčka Váni, který Hamaguči popisuje ve všech myslitelných fázích. Dlouhé klidné scény se však střídají s výrony dramatického potenciálu, jejichž nositeli je plejáda postav. Drive My Car má schopnost pohltit.

Tradice u psychologa
Známý divadelní režisér a herec Júsuke Kafuku (Hidetoši Nišidžima) přijme nabídku, aby v Hirošimě inscenoval Čechovova Strýčka Váňu. Při zkouškách se setkává s mladým ambiciózním Kódžim (Masaki Okada), s kterým měla poměr Júsukeho zesnulá žena Óto (Reika Kirišima). Název filmu odkazuje k řidičce Misaki (Tóko Miura), kterou Júsukemu divadelní produkce poskytla a která má za úkol režiséra vozit mezi hotelem a zkušebnou. Júsuke si tak za jízdy může poklidně odříkávat divadelní text. Proniká do něj s pomocí nahrávek, na kterých hru předčítá hlas jeho zemřelé ženy.

Rjúsuke Hamaguči je herecký režisér, nicméně Drive My Car není žádné „zfilmované divadlo“ (pojem stále užívaný jak v filmových databázích, tak intelektuály, kteří se upínají k mediálnímu esencialismu). Statičnost obrazů a mluvnost, které části filmu charakterizují, nemají mnoho společného s atributy, které pozorujeme v nějakém druhořadém divadelním představení. Drive My Car je film malých proměn, jenž vyžaduje vícero zhlédnutí. Zámlky jsou nejen dějový motiv, ale i taktika vyprávění. Film nás vybízí k aktivnímu hledání různorodých významů dialogů. Poučka o přijetí ztráty nebo bariérách, které si kolem sebe stavíme, jsou jen součástí prvotního plánu, který bychom se měli snažit rozbít.

Ačkoli jsou herecké projevy a repliky obdařené lehkostí a přirozeností, analýza vztahů mezi složkami odhaluje precizní styl – jakousi psychologicky a motivově mnohonásobně komplexnější odnož klasického hollywoodského stylu. Drive My Car explicitně neprohlubuje povědomí o kinematografii, nesrší symboly ani neexperimentuje. Názorně ukazuje, jak se dá podnětně stavět na uměleckých tradicích.

Hamagučiho motivy jsou i v jejich velkorysém množství srozumitelné. Posmrtný dialog, který Júsuke díky nahrávkám vede se svou ženou, neexplicitně zpravuje o stavech, v kterých se protagonista nachází. Júsuke ve skutečnosti řeší klasický spor mezi pracovními a osobními cíli, který Hamaguči pouze konstruuje mnohem delikátněji, než je standardem.

Niterné životy
Postavy Drive My Car mají mezi sebou komplikovanou dynamiku vztahů a náklonností. Figury se navíc nevyvíjejí díky dvěma nebo třem dramatickým uzlům, které by je posunuly dál, ale průběžnými interakcemi v desítkách scén. Vztahy se mohou rekontextualizovat právě popuštěním nějaké doposavad zamlčované informace. Nejzřetelněji se proměňuje vztah mezi Júsukem a Kódžim. U zkoušek režisér dává mladému herci rady, povzbuzuje ho, ale i kritizuje. Ačkoli se nad nimi vznáší přízrak zemřelé Óto, navazují přátelství. Podivný vztah kulminuje v třináctiminutovém dialogu v autě, který nás nutí manželství Júsukeho a Óto nazírat z nového úhlu. V sérii závěrečných zvratů, které odhalují Hamagučiho smysl pro náhody a paradoxy, pak nevychází nikdo z ústředního trojúhelníku jako „špatný“ nebo „dobrý“. Po postavách zbyly jen nenaplněná přání a naděje do budoucna.

Drive My Car je komplexní a sevřený intimní epos. Vystavěn je na ozkoušených normách, nárokuje si ale větší porozumění a trpělivost. „Text má sílu,“ prohlašuje v jeden moment Júsuke. Musíme být ale otevření.


Drive My Car
režie Rjúsuke Hamaguči
Japonsko, 2021