Než přišla bouře
„Můžu s tebou chodit?“ zeptal jsem se jí, „já hrozně rád chodím…“ Cítím se jako histrión. Možná je to jen beranská neochota ke kompromisu.
Probudil jsem se s absurdně dobrou náladou. Smál jsem se na sebe do zrcadla bez zjevného důvodu – jestli vůbec může existovat zjevný důvod pro to, smát se na sebe do zrcadla. Šel jsem po třídě Tomáše Bati jako každý den. Stála na chodníku před Polívkárnou. „Dáte si zmrzlinu?“ zeptala se. „Já nejím sladké.“ „Pojďte to vyzkoušet.“ Byla profesionální. „Budu o tom uvažovat,“ odpověděl jsem a šel plavat. Pak jsem se vrátil a řekl jí, že zmrzlinu nejím, že je to moc mainstream a že ona je ta zmrzlina.
Hledám vůbec holku? Beran někoho zahrne něhou, ale pak ho nemilosrdně předběhne. Zahraje divadlo, pak se ani nehne, jako mim. Navíc mám ascendent ve Štíru, štkavý afekt svobody. Ona je Štír. A taky Střelec. Narodila se přesně v den, který ta znamení odděluje. „Máte hypnotické oči,“ řekl jsem jí. „Vy taky,“ vrátila mi to. „Díky, vždycky upoutám malé děti.“ „Já taky. A psy.“ „Já taky.“ Strávil jsem tam čtyři hodiny. Navázal jsem vztah hovorem o cestování, které miluje. Byl jsem v Thajsku, Portugalsku a tak. Bylo to jako potkat někoho na cestách a zakecat se s ním, akorát ve známých kulisách. Už chvíli jsem ve svém městě žil výletním stylem. U řeky jsem měl promenádu.
Fascinace
„Vy máte hodně času,“ pozastavila se, když ručička pokročila. „Mám už jít?“ zeptal jsem se. V hovorné fascinaci jejíma očima jsem na čas zapomněl. Měla je modré, moudré. Hleděl jsem do nich jako králík do těch hroznýších, když nevnímá hrozbu svého spolknutí. „Měla bych venku nabízet zmrzlinu, ale na druhou stranu jsem ráda, že tady nejsem sama,“ odpověděla. Když vás něco fascinuje, můžete to popsat leda nějakým klišé. Měla pěkné žluté tričko, vlasy barvy počurané slámy, modrou zástěru a černé kraťásky. „Kolik máte roků?“ zeptala se. „Třicet pět. Můžeme si tykat?“ „Jasně.“ Vstal jsem a ona taky. „Já jsem Adam.“ „Já jsem Eva,“ uculila se a podala mi dlaň. Stiskl jsem ji a ucítil výboj energie. Cvičí aerobik. Je jí dvacet.
„To je úplně jiný pocit, to tykání, co? Staří kámoši,“ poznamenal jsem. „Jenom jeden je starý,“ poznamenala. U bazénu Ráďa říkal, že randí s jednadvacítkou. „Na některé věci je to dobré, ale na vztah málo. Může to mít v hlavě srovnané i v jednadvaceti, ale nemusí,“ říkal. Ráďovi je dvacet sedm. „Takhle jsem nad tím nikdy neuvažoval. Nikdy jsem neuvažoval o vztahu.“ Její oči mě přimrazily k židličce. Při fascinaci všechno mizí. Byla tam jen ona a trochu nepatřičně – já. Přirůstal jsem k židli jako břečťan ke zdi a hledal slovo, kterým bych ji popsal. „Mellow.“ „Co to znamená?“ „Ty nevíš, co znamená mellow? Já vlastně taky ne. Znám to z jedné písničky Boba Marleyho. Mellow mood has got me, darlin’, ooh oooh oooh ohhh…“ „Vážný, zralý, měkký,“ vygooglila to.
Přišla její kámoška, měla pauzu v botárně. „Vy se znáte ze školy?“ zeptal jsem se. „Známe se odjakživa,“ řekla ta kámoška, „ona byla dřív kráva, ale teď je v pohodě. Že, kámo?“ „Neříkej mi kámo,“ ohradila se Eva. Bylo sedm, vyšli jsme na letní slunko. Nasadila si lennonky, šli jsme zlínským zapadákovem, mindrákovem do Pštrosa. Potřeboval jsem jí toho tolik říct. Dala si pivo. Ještě víc ji zmellowilo. Když jsem ztrácel kontakt, stačilo se na ni podívat a něco plácnout. „Napíšeš mi svoje číslo?“ zeptal jsem se. Napsala. „Dík, dlouho jsem nedostal číslo. Kdy tě mám kontaktovat, knockoutovat?“ „Za rok,“ odpověděla. „Pozítří?“ „Jak chceš.“ „Nebo se domluvíme napevno? Vlastně ty se nedomlouváš napevno.“ „Nedomlouvám.“
Nachos
„Půjdeš se mnou na Než přišla bouře v úterý? Já vždycky v úterý chodím do kina.“ „Protože je to levnější. O čem to je?“ „Potkají se kluk a holka, zamilují se a on ji pozve na jachtu a dostanou se do bouře.“ „Na to jsem chtěla jít. Ale nemůžu.“ „A ve středu?“ „To jsem v Polívkárně.“ „Můžu se stavit?“ „Stav se na zmrzlinu.“ Středa je středem mého zájmu. Horská dráha musí jít zase dolů. Z mrazivých výšin ducha, z ideálu dolů do těla, do děla a ven, jinak zhasne den. Co dělám? Dodělám to, nepodělám? Co vlastně chci? Chci ji mít, nebo jen výt jako vlk? A ona? Chce, nebo je jen v pohodě? Nebo neví, a je to na mě? Nebo neví, a je to na ní? Bojím se, že mě vygoogluje. Objevila se tady mezi kořeny s nabídkou zmrzliny, kterou nejím. Ona je ta zmrzlina… Všechny tyhle metafory jen odvádějí od nadějí. Psaní je euforizace beznaděje. Odvádí od podstaty jejího zjevu, toho, na co poukazuje. Potácím se mezi tajemnými pojmy a uniká mi její blízká existence. Motám se do metafor jako do sarkofágu.
Byl jsem na Než přišla bouře. Není nad to sledovat, jak někdo zápasí o život, a chřoupat u toho nachos. Já teda ne, ale týpek vedle mě. Dorazil hned po úvodní splachovací scéně, když jsem se zrovna pohodlně vcítil do hlavní hrdinky. Jaké to asi je, polykat vodu v podpalubí a nevědět, jestli havárii přežil, nebo nepřežil její snoubenec? Nachos je pořád lepší než popkorn. Zvuk jeho borcení je hlubší. Má přijatelnější frekvenci. Týpek si dal nohu přes koleno a nervózně pohupoval chodidlem. To mě teprve vykolejilo. Každé tři minuty hřímavě zakašlal. Ve filmu lilo. Ani bouří stižený pár mi nebyl sympatický. Moc americký.
Dopis
Možná ti to přijde směšné, ale myslím, že mezi námi něco je. Něco nevyřčeného. Já to tady teď nevyříkávám, jenom naříkám. Něco z minulých životů, něco chemického nebo tak něco. Můžeš to samozřejmě odmítnout. Možnás ve mně jen probudila cestu a já se na ni musím vydat sám. Možná to moc dramatizuju. Radši bych s tebou seděl beze slov. Místo toho sedím se slovy sám a cítím se zamilovaně. Co na to říkáš? Možná něco podobného slýcháš pořád. Je to pro tebe běžný provoz.
Už nemůžu chodit ulicemi tohoto osudového města, musím utéct. Asi si říkáš, že tě vůbec neznám. Možná to trochu hroutím. Teda hrotím. Možná je to jen divadlo, abys mě chtěla. Možná je účinek těch slov přesně opačný. Možná tě chce získat jen moje ego. Jasně, že tě chci získat. Jsem do tebe zamilovaný. Je to asi ego. Je to příroda. Je mi s tebou dobře. Napiš mi, prosím, co mám udělat. Co možná nejexplicitněji, jako malému dítěti, kterým se před tebou cítím být se všemi klady i zápory. Tvůj smutně sedící na lavičce mezi Blokem a mrakodrapem – Adam El Chaar.
Rorýs
Hroutím se na Portále, ale má to v sobě určitou příjemnost. Na parapet otevřeného okna, které pokrývají z nějakého důvodu ostny, se napíchl rorýs. Přišel Vrága. „Vypadáš dobře, letně,“ řekl. „Dík. Ty taky vypadáš dobře. Jak se vede?“ „Zabil se mi bratr, takže nic moc.“ „Ty jo. Co se stalo?“ „Pohádal se se starou, vzal lano od auta a odešel do lesa. Bylo mu dvacet čtyři, nic mu nechybělo.“ „Jsem ani nevěděl, že máš bratra.“ „Už nemám,“ pokrčí rameny. „Já jsem se zamiloval.“ „Je to opětované?“ „Opět ne.“
Rorýs žije. Někdo si ho vzal do krabice a odnesl. Seděl jsem s Vrágou, jeho bývalou Domčou a maturantem Václavem. Celý týden s ním zapíjeli žal a vypadali na to. Nejživější byl Vrága, trauma ho nakoplo. Mluvil o ženských a chlastu. Jeho rytmizované, vulgární promluvy připomínaly Bukowského básně. Na dřeň bolesti, která pojí život a smrt v jeden plný tvar.
Strachoval jsem se, že budu moc psát Evě, když neodpovídá. Že ji budu stalkovat. „To nepomůže. Jenom budeš lepit jednu náplast na druhou. Až jich bude deset, tak už to kurva nepůjde strhnout,“ řekl Vrága. „Já se před ní úplně vykuchám,“ řekl jsem odhodlaně „To je marné. Máš tupý nůž. Akorát to bude bolet.“ ∞