O všednosti a hostech
Nevhodný dárek sice vzbudí rozpaky, ale zanedlouho už na něj docela zapomenete a zmizí v krabici na půdě nebo v bazaru přes ulici. Ale co si počít s nevhodnou návštěvou? Své k tomu může říct vítězný snímek letošních Varů.
„Bruno, okamžitě přestaň s tím kraválem, chceme si povídat!“ Farkaš je trochu samolibý, tvrdohlavý, vyžadující pozornost a uznání, jen se nedokáže přenést přes to, že jeho malý synek je přesně takový. Eszter ale na žádná rázná výchovná opatření přistoupit nehodlá. Je k oběma mužským shovívavá. Matka i otec mají občas pocit, že se přece kdykoliv mohou rozvést a udělat někde oslnivou kariéru. Čtyřicet let je přece věk, ve kterém by už člověk měl něco velkého dokázat. A nebo třeba ne.
Rodinný mikrokosmos však uprostřed noci vyruší neočekávaní hosté. Příbuzní, manželé s dcerou. „Neomlouvejte se, zůstanete, jak dlouho jen budete potřebovat.“ Jak dlouho to ale bude? Rozhodně déle než člověk udrží na tváři úsměv pro návštěvy. Déle než je s to vést konverzaci o počasí.
Kanape, víno a pantofle
Maďarský film „Rodinné štěstí“ umožní i divákům stát se přechodnými hosty v bytě Farkaše a Eszter. Není to naklizený byt sešitý ze vzorových IKEA-pokojíků. Je to útulný byt plný přebytečných krámů, výčitek a komplexů, které jeho obyvatelé vláčí životem jen proto, že je to jednodušší než se jich zbavit. Na jejich pozadí se pak odbývají hazardní etudy, které vznikají z oné třaskavé kombinace každý jsme jiný, každý máme dost problémů a málo peněz, ale všichni jsme přece rodina.
Příběh o poněkud křečovitém rodinném setkání původně vznikl jako divadelní hra. Avšak její přenos do filmového formátu se náramně zdařil. Nabízí se srovnání s tematicky srovnatelnou hrou „Bůh masakru“, kterou strohá filmová adaptace spíše rozložila, než posunula, navzdory hvězdnému obsazení před kamerou i za ní. U „Rodinného štěstí“ se podařilo atmosféru podchytit i posunut. Záběry nejsou statické a odtažité, ale kamera rejdí bytem, zkoumavým pohledem těká a dotváří lehkou stísněnost a závrať, aniž ubírá dynamice filmu.
Film za 5000 euro
Atmosféra snímku má blízko severským komediím. Film působí autenticky, ale nikoliv syrově a nevlídně, nahořkle, ale ne zahořkle, je to popis krize, ale zahrnuje i spoustu drobných vtipů. Dějová linka stejně jako životy postav jde odnikud nikam, velké otázky spíše naznačuje než formuluje a odpovědi, poučení nebo rozuzlení ani neslibuje. Tento neepický a chtělo by se říci vpravdě „neamerický“ způsob vyprávění je však možná daleko blíž skutečnému životu, ve kterém je také více nervózního posedávání, tlachů a mlčení než rozmáchlých gest, život-měnících poznání a orchestrální hudby.
U toho snaha o uvěřitelnost nekončí. Szabolcs Hajdu, který je režisérem snímku, napsal i scénář a ztvárnil hlavní roli. A do postav manželky, syna a neteře své postavy obsadil vlastní ženu a děti. Nemluvě o tom, že byt, ve kterém se film natáčel, je jejich skutečným domovem. Přestože Hajdu prohlásil, že film samozřejmě odráží některé prvky z autorova života, ale ne více než jakékoliv jiné jeho dílo, stejně tímto experimentálním pojetím rozehrává s divákem poťouchlou hru o hranicích autenticity a fikce.
Druhá část experimentu pak spočívá v tom, že většinu štábu tvořili režisérovi studenti, například za kamerou se vystřídalo rovných třináct osob. Na základě toho jde možná o jeden z nejúspornějších filmových rozpočtů, který si jen lze představit. Všechny tyto „fóry“ však nečiní film jen jakousi úsměvnou hříčkou. Naopak, povedlo se natočit vysoce kvalitní klubový film, který zapůsobí, a to nikoliv povrchně. Jde o osobitý autorský snímek a v kontextu pestré režisérovy tvorby (Bílé dlaně, Bibliotheque Pascal) se není nutné obávat, že se jím Szabolcs Hajdu vyčerpá. ∞
Rodinné štěstí (Ernelláék Farkaseéknál)
režie Szabolcs Hajdu
Maďarsko, 2016, 81 min.