„Money makes time. It used to be the other way around. Clock time accelerated the rise of capitalism. People stopped thinking about eternity. They began to concentrate on hours, measurable hours, man-hours, using labor more efficiently.“

Pokud se vám líbila Moucha, Videodrome nebo ExistenZ pro jejich organičnost, fyzičnost a nechutnost, pak na Cosmopolis nechoďte. Pokud ale stejně jako já máte filmy Davida Cronenberga rádi, možná až nekriticky, líbí se vám jeho smysl pro bizarnost a absurditu a vychutnáváte si husí kůži, kterou vyvolává jeho smysl pro jistý druh zvrácenosti, pak věřím, že vás opět nezklame.

S rukou jistou jako neurochirurg se tento režisér pustil do pitvy současného finančního světa. Sleduje jednoho z vyvolených, „nekorunovaného krále Wall Street“, vizionáře Erica Packera (Robert Pattison) v průběhu jednoho dne. A ten začíná prostými slovy „Chci se nechat ostříhat“, což v daném kontextu zní jako šifra, tajemný kód, který otevírá dveře.

A dveře jsou otevřeny. Do luxusní limuzíny, taxíku, bistra, knihovny, restaurace, diskotéky. Dveře se otevírají i všem jeho návštěvám, v limuzíně se domlouvají obchody, získávají informace, jsou uspokojovány Ericovy sexuální potřeby, odehrávají se lékařské prohlídky.

Svět kolem je zde, aby byl zkoumán, podrobován pečlivým analýzám. Které se ale nakonec ukážou chybné, neboť byl opomenut zásadní prvek nepravděpodobnosti, drobná výchylka ve statistice. Jedině skrze ni mohly být následky události, která dopadla na Packerův „komplex“ se zničujícím účinkem, předvídány a s předstihem eliminovány.

Svět je informací, a kdo ví, dokáže ho měnit. Stačí být jen o yoktosekundu pozadu a spolkne vás díra. „Holes are interesting. There are books about holes.“ Eric Packer ztrácí tempo. Jednou větou ztrácí manželství, protože jeho styl nemá úroveň. Ztrácí tak i své jméno. Chyba se v džungli neodpouští, a nakonec čelí jediné větě. „I wanted you to save me.“

„Everything’s a scandal. Dying’s a scandal. But we all do it.“
Celý film je protkán dialogy, tvoří jeho hlavní osu. Samotné kulisy dialogů – tedy oproti ExistenZ, kde byl obraz nutnou a nedílnou součástí k pochopení filmu samotného, nejsou zas tak důležité. Dokážou sice potěšit pozorného detailistu a neúnavného hledače symbolických rovin, paralelních významových rovin a metavýznamů, ale přesto jsem si při sledování Cosmopolis připadala jako mezi francouzskými salónními intelektuály. Jenže tenhle, pro někoho příjemný, pocit snobské sounáležitosti je nutné co nejdříve setřást. Ostatně – co spojuje lépe než společné pohrdání a ironie vyjadřující exkluzivitu? „Do people still shoot at presidents? I thought there were more stimulating targets.“

Roberta Pattisona jsem viděla na plátně poprvé, sága Stmívání mne minula, a tak si mladého bledého muže s pronikavýma očima budu navždy pamatovat jako toho, kdo sice vidí, ale nikoli dostatečně daleko, kdo hovoří, ale málokdy promlouvá, kdo střílí, ale nakonec zasáhne jen sám sebe. Jeho slepota, neschopnost zaměřit se na správný cíl, sledovat jemnou odchylku jej nakonec dovádí do pasti, ze které právě proto nevidí úniku.

Ale možná se snažím najít příliš mnoho významů tam, kde film záměrně nespojuje a ponechává tak prostor, aby potěšil mou domýšlivost a já se chytám do vlastní pasti. A možná právě zde spočívá jeho kouzlo. Najít svoji vlastní past a chytit do ní jen to, bez čeho se lze obejít. Čas to není.

Cosmopolis
CAN / FR / POR / IT, 2012, 108 min.
režie David Cronenberg
natočeno podle stejnojmenné knižní předlohy Dona DeLillo, vydané v roce 2003 v New Yorku