Polský snímek Corpus Christi je třetím celovečerním filmem režiséra Jana Komasy, který si už domácí publikum získal dvěma předchozími navzájem odlišnými filmy Místnost sebevrahů a Město 44. Dosud největšího úspěchu ovšem dosáhl se svým nejnovějším kusem, za který si vysloužil i oscarovou nominaci za nejlepší zahraniční film. V české premiéře ho uvede MFF Praha – Febiofest, posléze zamíří do českých kin v klasické distribuci díky Asociaci českých filmových klubů.

Film je tematicky skutečně polský – odehrává se totiž v prostředí malé vesničky, kde je středobodem dění náves a kostel, a opírá se samozřejmě o témata víry a náboženství. Na jeho počátku můžeme sledovat hlavního hrdinu Daniela jakožto chovance nápravného zařízení pro mladistvé, který se díky tamnímu působení katolického faráře obrací na katolickou víru a rozhodne se stát duchovním. Je propuštěn a má začít pracovat na pile na malém městě, ale velkou shodou okolností a náhod se začíná starat o tamní farnost.

Začátek je tedy skutečně slibný a po scénáristické stránce hodně neotřelý. Už v prvních několika minutách si tedy divák klade otázky, jestli bude Daniel odhalen, pokud ano, tak kým a kdy, a navíc se mu celou dobu něco tak trochu nezdá. Nebylo by samozřejmě pořádného dramatického příběhu na vesnici bez nějaké křivdy, kterou v sobě všichni obyvatelé nesou. Jak se postupně odhaluje druhá dějová linka, která protíná příběh mladého faráře Danie­­la, postupně se dostáváme do niterných pocitů jednotlivých postav, snímek nabírá na gradaci a čím více míří ke svému konci, atmosféra houstne.

Snímek je silný nejen po příběhové stránce, ale také ve všech dalších důležitých složkách, kterým vévodí herecké obsazení a kamera. Spojení těchto dvou kategorií je pro Corpus Christi až zásadním. Skvělý Bartosz Bielenia ztvárnil ústřední roli dvacetiletého výtržníka – faráře nejen s potřebnou mladickostí a divokostí (ač mu dvacet let bylo před téměř třiceti lety), ale zároveň dokázal vtisknout své postavě opačný výraz, tedy člověka oddaného víře, kterého pak můžeme sledovat právě v kontrastu s jiným nekonvenčním přístupem k náboženství a kázání v kostele. Jednu z důležitých vedlejších rolí ztvárnila oblíbená polská herečka Aleksandra Konieczna (držitelka dvou polských Orlů), kdy se převtělila do nedůvěřivé Lidie.

Corpus Christi dále stojí hlavně na vizuálu, o který se postaral přední kameraman mladší polské generace Piotr Sobociński Jr., absolvent Filmové školy v Lodži a syn kameramana Sobocinského, nominovaného za nejlepší kameru na Oscarech. Surový a barevně nepříliš kontrastní vizuál skvěle padne k vyprávěnému příběhu a dohromady s kostýmy a výpravou tvoří řemeslnou filmařinu v tom nejlepším slova smyslu, ať už si pod tímto pojmem představí každý co chce.

Snímek má tempo, neupadá, umí diváka překvapit a nenuceně v něm otevírá témata, nad kterými by se zřejmě nezamyslel. Zařadil se v oscarovém klání mezi francouzské Bídníky, španělskou Bolest a slávu, makedonskou Zemi medu a samozřejmě jihokorejského Parazita, který podle očekávání v sekci zahraničních filmů zvítězil a navzdory očekáváním zvítězil i ve všech ostatních hlavních sekcích, kde byl nominován, čímž přepsal dějiny oscarové historie. Corpus Christi je také jedním z filmů, které nabourávají tradiční témata současného Hollywoodu a snaží se otevírat akutnější a důležitější látky, díky čemuž se neanglicky mluvenému filmu otevírají dveře mimo země vzniku. A ač sice zvítězil Parazit, je to neanglicky mluvený film celkově, který je momentálně na velkém vzestupu, a na zemi vzniku vlastně vůbec nezáleží. Corpus Christi je potřebný autentický film, kterými Evropa i další kontinenty v poslední době překvapuje čím dál více. Američané se skutečně budou muset naučit číst titulky, protože je velká škoda Corpus Christi nevidět a nemoct o něm přemýšlet. Do klasické distribuce zamíří na začátku dubna.

Corpus Christi
režie Jan Komasa
Polsko, 2019, 115 min