Film o tom, jak se prosadit ve světě showbusinessu a přitom si zachovat vlastní tvář.

Jon se narodil proto, aby se stal členem slavné kapely. Jen mu to nikdo nevěří. Spíš než hudební skladby komponuje tweety, bloumá zoufale neinspirativním šedým předměstím a ztrácí čas při kancelářské práci. A tu se zčistajasna objeví hudební skupina, která postrádá klávesáka a Jon nadšeně přijímá jeho místo. Nahrát první album a vyjet na turné však není ani zdaleka tak jednoduché, jak se na první pohled zdá. Hudebníci se řítí po katastrofické křivce a není jasné, jestli musí více zápolit mezi sebou, nebo s vlastními vnitřními běsy. Členové kapely Soronprfbs jsou totiž ještě bizarnější než její název. Kytarista mluví hlavně francouzsky, bubenice pro změnu nemluví vůbec a mimo výbušné Clary je tu samozřejmě Frank, geniální skladatel a frontman. Který ovšem nikdy neodkládá papundeklovou masku.

Hlava jak pátrací balón
„K čemu ta maškaráda? Jako by takových klaunů nebylo dost v superhrdinských filmech!“ vkrádá se na mysl. Avšak tento snímek prvek masky nevyužívá samoúčelně a navíc jej dále tematizuje. Frank samozřejmě vybočuje z normy, ale samotná norma možná není z nejstřízlivějších. Inu považte, leckterý současník má jednu identitu na sociálních sítích, druhou pro přátele, třetí pro rodinu, čtvrtou do práce… Frank má tvář sice umělou, ale zato jenom jednu. Dalším jeho specifikem je cílevědomost. Žije jen pro hudbu, a tak píše písně o čemkoliv, co ho obklopuje. Nemusí uvažovat, jestli témata jeho textů jsou adekvátně závažná a jestli je dostatečně zřejmé, že má co říct. Čili kdekdo zdánlivě normální se může ve srovnání s Frankem cítit jako podivín.

Ani tvůrci filmu se primárně nechtěli zavděčit co nejširšímu publiku. Proto není Frank jen ztřeštěnou roadmovie plnou gagů. Obsahuje samozřejmě četné komické momenty a je celý tvořen s nadsázkou. To ale ještě neznamená, že nemůže být zároveň melancholický a duchaplný. Režisér Lenny Abrahamson jako zdroj inspirace uvádí severskou kinematografii. A obdobně jako Fin Aki Kaurismäki (Leningradští kovbojové), dokáže i režisér Franka s lehkostí balancovat mezi humorem a zadumáním. Abrahamsonovy předchozí filmy se u nás neuváděly, známější je však dílo scenáristů Jona Ronsona (knižní předloha filmu Muži, co zírají na kozy) a Petera Straughana (scénář snímku Jeden musí z kola ven).

Soronprfbs?
Podstatnou složkou filmu je pochopitelně muzika. Skladatel Stephen Rennicks stál před úkolem nadmíru složitým. Hudba Soronprfbs je ve filmu vykreslena jako zdánlivě neposlouchatelná, ale přitom kvalitní a nesmírně strhující. Kdyby tedy soundtrack byl opravdu jen experimentálním lomozem, celé vyznění filmu by se posunulo do povrchní parodičnosti. Rennicks naštěstí, přestože se nejedná o světoznámého tvůrce, opravdu dokázal napsat hudbu tak skvělou, jak jen příběh vyžaduje. O to více zamrzí, že skladby na podbarvení (tedy mimo repertoár Soronprfbs) jsou paradoxně zaměnitelné a připomínají spíše reklamní jingly. Záměrem možná bylo dokreslit charakter naivního klávesáka Jona, ale nemohu se ubránit dojmu, že se tak soundtrack stává zbytečně nekompaktním.

Palčivou otázkou samozřejmě zůstává, nakolik je celý příběh fiktivní. Ve Velké Británii v osmdesátých letech opravdu působil hudebník a televizní bavič, který se jmenoval Chris Sievey, ale vystupoval zásadně pod jménem Frank i s onou ikonickou maskou. Ba dokonce s ním nějakou dobu v kapele hrál scenárista Jon Ronson, takže není náhodou, že křestní jméno sdílí s hlavní postavou filmu. Ač Sievey nebyl úplně konvenční osobnost, Ronson uvádí, že snímek není biografický. A že scénář byl více inspirován životem a tvorbou věčně experimentujícího muzikanta Captaina Beefhearta a schizofrenního skladatele Daniela Johnstona.

Frank za to stojí
V roli podivínského frontmana s maskou exceluje Michael Fassbender. Falešná hlava mu nezabránila v bravurním hereckém výkonu, dokonce si ji pochvaloval a mnohdy nesundával ani o pauzách. Role nováčka kapely Jona se přesvědčivě zhostil Domhnall Gleeson. A trojúhelník výrazných postav doplnila Maggie Gyllenhaal, v roli kapelní femme fatale s agresivními sklony. Autentičnost snímku podtrhuje to, že představitelé členů kapely opravdu hrají všechnu „živou“ muziku. Takže se do jisté míry vskutku hudební skupinou stali. A je vidět, že si to všichni zúčastnění užili. Svobodomyslná atmosféra nezávislých snímků se zde snoubí s umem profesionálních herců. Ti se mohou opřít o scénář, který neobsahuje hluchá místa a pracuje s očekáváním diváka. Zkrátka a dobře, při pohledu na Franka sice vidíte jen olezlou masku, ale film nesoucí jeho jméno je opravdový, upřímný a rozhodně stojí za pozornost. ∞


Frank
režie Lenny Abrahamson
Irsko, Velká Británie, 2014, 95 min.