Co byste dělali, kdyby se teď rozezněla siréna a za třicet sekund by měla dopadnout balistická raketa ve vaší čtvrti? Jste připravení na bankovní krizi, která nenávratně spolkne vaše celoživotní úspory? Co kdyby najednou zmizely léky, které musí pravidelně užívat vaše dítě? Mělo by být volební právo uděleno jen lidem od určitého IQ? Tyto a další nepříjemné otázky nabízí k zamyšlení dystopický seriál Years and Years.

V květnu vyšel poslední dlouho očekáváný díl kultovní Hry o trůny. Ať už byla celá série, a tím spíš její závěr, jakékoliv, nezbývá než obdivovat jak její tvůrci dokázali prosadit naprosto okrajovou žánrovou fantasy podívanou mezi milióny mainstreamových diváků. Otázka, kdo zasedne na Železný trůn, po léta držela všechny v napětí podobně jako „kdo je vrahem?“ v detektivkách Agathy Christie: skoro každý z hrdinů měl totiž možnost a motiv. Jakmile ale byl osud sedmi království rozhodnut, kouzlo záhady pominulo a nic moc k přemýšlení nezbylo. Tento smýšlený svět pojila se skutečným lidská příroda: touha po moci, sexu a lepším osudu pro své potomky, ale k naší současné společnosti měl hodně daleko.

Ihned v červnu ale spustila HBO v koprodukci s BBC nový miniseriál Years and Years, který je naopak až znepokojivě blízký běžnému životu. Přesněji řečeno dění začíná v roce 2019 v „našem světě“ a dále nabízí až mrazivě pravděpodobný pohled do blízké budoucnosti. Podobně jako v dílech „Černého zrcadla“ jdou scénáristé pouze o pár kroků dál než ve skutečnosti, jen vyhrocují aktuální reálie a upozorňují, kam až mohou zavést. Právě z toho jde v mnoha případech až husí kůže.

Seriál sleduje osudy členů obyčejné britské rodiny, kteří by i rádi žili svůj vlastní život, jenže v bouřlivé době vráží svět se svými problémy zcela bez pozvání i k těm, co o něj vůbec nestojí. Kdyby to byl americký velkofilm, měl by veškeré šance posbírat nominace na Oscara. Dle vítězů posledních let to totiž vypadá, že počet sošek je přímo úměrný počtu hrdinů – představitelů určitých menšin, nebo nejlépe jejich kombinace. Tady ze čtyř sourozenců je jeden gay, jedna matka-samoživitelka na vozíku, jedna environmentální aktivistka a jeden docela průměrný čtyřicátník, který ale má za ženu krásnou ráznou černošku a jehož dcera se touží stát transhuman. Naštěstí ať je to jemné kouzlo evropského filmu, povedený scénář anebo dobrá herecká práce, ale v tomto případě postavy nepůsobí jako dvourozměrné kartonové makety, objekty s nalepenou cedulkou, strádající pro svou příslušnost k té či oné skupině, ale jako normální lidé z masa a kostí, zcela přirozeně vyvolávající empatii a zapadající do různorodé společnosti.

Plíživá fašizace vs. bezradný optimismus
Paralelně s jejich životy se odehrává linie vzestupu populistické političky Vivienne Rook, v podání skvělé Emmy Thompsonové až nebezpečně půvabné. Když se jí na začátku ptají na konflikt v Gaze, s okouzlující bezprostředností odpoví „I don,t give a fuck“, že prý ji spíš zajímá, aby na chodníku před domem neparkovala auta a byl pořádně zametený. Na počest slova, kterým s tak podmanivou politickou nekorektností vyvolá rozruch, pojmenuje svoje hnutí „Čtyři hvězdy“ a postupně nabírá na popularitě, vlivu a nekompromisnosti. Má vlastní televizi, ve které vystupuje i v den voleb, protože to přece není kampaň, ale „její domov“. Docela povědomé postupy a rétorika. Ostatně jsme nedávno už podruhé byli svědky toho, jak schopnost „říct všechno na rovinu“, která má svědčit o nezávislosti kandidáta a jeho nezájmu co si o něm pomyslí ostatní, je ve skutečnosti nejlepším způsobem, jak se opakovaně zavděčit většině.

Bohužel poslední díly seriálu nedokázali tvůrci udržet při zemi a nechali se strhnout povznášející poetikou Matrixu. Působí to pak mnohem méně pravděpodobně než nastíněné předtím problémy společnosti.

Každý jsme prý zodpovědný za stav tohoto světa svým každodenním rozhodováním. Nejstarší představitelka rodiny, teta Muriel, vyrovnaná a ironická jako sama Británie, říká na toto téma působivý proslov, který má potenciál být do budoucna hodně citován. Nicméně způsoby, kterými nadšení jejím proslovem potomci začnou bojovat s policejním státem je až úsměvný. Prozrazuje, že s opravdovým autokratickým režimem se tvůrci v životě nesetkali, anebo vkládají obrovskou důvěru v letitou tradici britské demokracie, která se podle nich nenechá tak snadno rozložit a zkorumpovat.

Dostojevskij je stále v kurzu
Naše doba je komplikovaná. Možná ne tíživější a kritičtější než ty předtím, ale komplikovanější a náročnější na jednotlivce. Individualismus jednotlivce nejen vyzdvihl, ale přinutil také se neustále o všem alespoň zdánlivě rozhodovat. Má být strůjcem svého štěstí a nejlépe i štěstí ostatních.

Kvůli dostupnosti nebo spíše přemíře informací má pak člověk pocit, že na všechno musí mít vlastní názor nebo nejlépe hned řešení. Jenže vygooglovat se sice dá mnohé, ale zorientovat se v tom a vybrat tu správnou odpověď už není tak snadné. Nedostatek kompetencí a kritického úsudku pak nahrazují emoce. Můžu začít pochybovat o všem, co je považováno za obecně známé a hledat nějaké opravdové a utajované informace, protože mám pocit, že na tom něco bude. Co když země není kulatá? Nebo Američané vůbec nebyli na Měsíci?

Anebo se ztotožním s nějakou skupinou, se kterou dostatečně souzním, a usuzuji pak prizmatem jejich východisek i o věcech, o kterých ve skutečnosti nemám páru a na které nechci mít názor. Stačí získat mysl člověka v jednom bodě a pravděpodobně mě bude následovat i ve všech ostatních.

Já vlastně nevím jak je to ve skutečnosti s globálním oteplováním, ale umírající hlady lední medvěd ve mně vzbuzuje více empatie než sebezahleděný pán bývalý prezident. Jednám pak podle toho, co radí Zelení, i když do toho nevidím do hloubky. Vyhodím hromadu plastu do žluté popelnice a už vlastně jakoby neexistoval. Pokud to budu dělat já a moje rodina a všichni v sousedství, zachráníme svět? A to i za předpokladu, že současně na to bude kašlat miliardová Čína? A když si neobjednám zboží na Ali, tak se její ekonomika zhroutí a bude víc poslouchat co jí radí západní země?

Kde je hranice mezi uvědomělým konzumentem a alarmistou? Pravděpodobně má lidstvo opravdu zaděláno na dost velké ekologické problémy s nepředvídatelnými konsekvencemi. Idea z doby osvícenství, že čím více lidé budou vědět, tím lépe se budou chovat, se neosvědčila. Velká část světové populace žije v bídných podmínkách a zkorumpovaných nesnášenlivých režimech, vyznávajících kult síly. Čiré a nepřikryté zlo, jež se považuje za nejvyšší dobro. V těch více prosperujících a tolerantních zemích dostává demokracie dost zabrat, přestává být viděna jako konečný cíl a stádium politického vývoje.

Tolerance se také zvrhává do pozitivní diskriminace a komplexu „bílého může“. Hodný a uvědomělý západní člověk se cítí zodpovědný za všechny a přitom naprosto bezradný a neschopný nic napravit.
Neustálé „začíná u sebe“, až neuroticky se omezuje, ale dělá to spíše pro dobrý pocit než efektivitu. Také si může říct, že to všechno nemá cenu a neřešit vůbec nic. Je možné, že oba přístupy mají na stav světa podobný dopad jako holubí tanec ze známého experimentu o pověrčivém chování. To by však bylo tak smutné, že si to nakonec nedokázali připustit ani tvůrci ze začátku tak děsivého seriálu jako Years and Years.