Všichni jsme si již zvykli na Františka, všemi lajky pomazaného papeže, který v leckterých otázkách 21. století dokázal zaujmout překvapivě lidský, revizionistický postoj. Jen těžko bychom skousnuli, kdyby po něm Svatý stolec opanoval nějaký rigidní kmet, dštící oheň a síru proti přirozenosti světa.

Takovou vizi, alternativní dějiny současnosti, předkládá televizní série Paola Sorrentina. Jeho papež netweetuje o chudých, hladovějících a prchajících, nikomu nohy neomývá. Naopak se snaží o transformaci církve do nejbizarnější podoby, kterou si jen lze vyfantazírovat ve školní lavici o hodinách dějepisu. Tato církev bude temná, neslitovná, trestající. Je ale vůbec možné vysadit celý kolos vatikánské klerikální politiky ze zajetých brázd kompromisu? Ano, ale bude k tomu zapotřebí, aby nový papež povstal z řad konzervatistů toho nejurputnějšího střihu. Aby to byl mladý papež.

Lenny se stává Piem XIII. v pětačtyřiceti a vrásčití kardinálové s hůlčičkami a respirátory záhy poznávají, že získali krutého soupeře, se kterým se celý katolicismus řítí do záhuby. Papež není obroušen dekádami strávenými v systému, je stále do velké míry nováčkem, přichází zvenčí, aby církev kočíroval jako firmu. Jeho nejvýstižnějším i nejhorším charakterovým rysem je však nevyzpytatelnost. Je intuitivní a upřímný, nebo klamný a intrikující? Činí zázraky a mluví s Bohem, nebo vlastně vůbec nevěří?

Tuto královskou hru rozehrává Paolo Sorrentino jako scénárista i režisér na deseti dílech první sezóny seriálu. O její hypnotickou sílu se zasluhují plastické výkony herců více či méně renomovaných, kamera, která dokáže nenudit ani v nejhlubším zadumání a samozřejmě barvitě vykreslené prostředí Vatikánu. Papežský stát výborně pojímá Sorrentinovu vřelou i pikareskní estetiku, kterou zasáhl svět už ve „Velké nádheře“. Výborná je i práce s hudbou, pečlivě vybranou napříč žánry a epochami a přece vždy v dokonalé symbióze s náladou scény.

Filmy celovečerní a mnohovečerní
Přesun výrazných i významných režisérů k seriálové tvorbě je fenomén poměrně nedávný. Činí tak Fincher, Sodenbergh a dokonce Woody Allen. Zatímco Scorsese spouští již druhý ze „svých“ značkových seriálů, u kterých se jeho podíl omezuje na natočení pilotního dílu, Sorrentino věc nebere na lehkou váhu a nezvyklý formát opravdu vyplňuje vlastní filmovou řečí (kvůli chystané druhé sérii dokonce pozastavuje práci na chystaném filmu o Berlusconim). A oproti „Mládí“, které bylo spíš takovým dietním moučníkem pro americké publikum, „Mladý papež“ je záležitostí svébytnou a zároveň zcela autorskou.

Série tematicky navazuje na Sorrentinovské motivy – cesty do psyché distingovaných persón, snažících se o kontrolu nad sebou i nad okolím, mnohdy ve víru pletich, poetika světa vezdejšího, snivost v přátelském dialogu se zasněností. Tak jako „Velká nádhera“ měla co říci o stáří, „Mladý papež“ nachází slova o skutečném nabytí dospělosti. A přece tvůrce přidává úplně nové odstíny. Hluboké znepokojení, děsivost, otázku zodpovědnosti, tradice, spravedlnosti a samozřejmě víry a božství.

Celková stopáž přesahující osm hodin nebyla jen posluhující ke svévolnému šmodrchání a rozplétání příběhu. Namísto rozuzlení, jasných odpovědí jako v detektivce, přináší příběh jen stále větší hloubku a šíři. Není to pohádka o zlu a odtažitosti, která nese poselství opaku. Je to umělecké dílo, které dává spatřit komplexnost duše jednotlivce i světa, které nakazí autorovou věčnou fascinací vším, co nás obklopuje. Neboť dokud v pozemském bytí figuruje láska, nezmizí z něho božské. Alespoň tak lze číst evangelium podle Sorrentina. ∞


Mladý papež (Il giovane papa)
režie Paolo Sorrentino
Itálie / Francie / Španělsko / USA, 2016, 10×50 min.