Jim Jarmusch je jedním z nejosobitějších tvůrců současné kinematografie. Jeho díla jsou nezaměnitelná, oduševnělá a působivá. Alespoň do natočení filmu „Paterson“ tomu tak vždy bylo.

Síla Jarmuschových filmů tkvěla v režisérově schopnosti vybalancovat dva zdánlivě odlišné přístupy k tvorbě. V první řadě to je precizní promýšlení všech složek, pečlivá až puntičkářská pozornost věnovaná sebemenšímu detailu, v řadě druhé to je vůle dát věcem volný průběh, cit pro improvizaci, nahodilost a kouzlo neočekávatelného. Zřejmě díky tomuto smyslu pro harmonii i pokoru byl Jarmusch jako režisér a scénárista schopen udržet vysokou kvalitu svých filmů od nízkorozpočtových bohémských začátků až po drahé výpravné snímky etablovaného tvůrce.

Paterson je zapadlé město v New Jersey, jehož posledním highlightem byl hedvábnický průmysl na konci 19. století. Na tomto všedním, zšedlém místě ale vyrůstali básníci Allen Ginsberg a William Carlos Williams, takže bezesporu nějakého ducha má. Jím se zdá být zasažena i ústřední postava filmu, řidič autobusu, který je nejen tichým pozorovatelem poetiky všedního dne, ale i „šuplíkovým“ básníkem.


Nevýrazný v dobré společnosti
Jeho spíše cyklický než lineární příběh se odvíjí v klidném zadumaném tempu, vše se opakuje – a přece nestejně a přece trochu jinak. Lidé nastupují a vystupují, žijí své obyčejné životy a jen řidič, který bdí nad jejich cestou, jako by věděl něco víc. A přesto do dění zasahuje co možná nejmíň. Básník za volantem je cizincem v tomto světě, působí jako určitý „deus et machina“. A pro své jméno Paterson, které řidič sdílí s celou aglomerací, by se chtělo říci, že možná on je oním duchem města.

Zkrátka filmová partie není rozehrána nikterak špatně. A přece to nevyšlo. Hlavně proto, že v kontextu Jarmuschovy tvorby překvapí, jak málo film přináší nového. Motiv tiše fascinovaného pozorovatele světa-bytí Jarmusch tematizoval už v mnoha originálních podobách, tentokrát ale přichází bez další obsahové tematizace a z formálního hlediska v podobě všední až přehlédnutelné. Po boku titulů Jarmuschovy filmografie, ostře vyprofilovaných jako „acid-western s improvizací Neila Younga“, „hiphopová samurajská gangsterka“, „drone-doom-metalová krimi ze španělské pouště“ nebo „donchuanské pozdní odpoledne s etiopským jazzem“ se teď nepatřičně usazuje Paterson. Mdlá sightseeing tour, na které nic nepřekvapí. A hudba, vždy tvořila esenciálně důležitou složku Jarmuschových filmů, zde působí od začátku jako jediné rozvleklé intro k něčemu, co nakonec vůbec nezazní.

Autobus, který netřeba dobíhat
Co působí vyloženě špatně je postava básníkovy partnerky, která představuje protipól osobnostně pevného muže, ryzího tvůrce. Napsání této postavy jako dětsky naivní a chaotické „taky-umělkyně“ není zrovna dobrým příkladem genderově férového uvažování. Přitom se nezdá, že by příběh filmu měl ambice sahající jen po zprostředkování výpovědi o talentu a delitantismu. Ale koleduje si o takovou zjednodušující interpretaci. Tím hůř, že neuměle, necitlivě a hloupě působí prolínačky záběrů vodopádu, dívčí tváře a pisálka nad sešitem, které naplňují nejohranější hollywoodská klišé o tom, jak ve filmu zobrazit „tu poezii“.

Nechci postulovat, že „Paterson“ je snímek závadný a zlovolný. Je to celkově vzato film milý. Jeho největším problémem je stopáž. Jemňoučká črta o řidiči autobusu, který píše básně, by nádherně vyplnila třicet či pětačtyřicet minut a všichni bychom byli spokojení. V kontextu Jarmuschovy tvorby však jako celovečerní billboardový snímek působí neadekvátně. Jestli někoho zajímá kvalitní nezávislá filmová tvorba, nechť si pustí od Jarmusche cokoliv jiného. „Paterson“ může sloužit nanejvýš jako upoutávka, vstupenka, kterou pár metrů za vchodem zmuchláte, zahodíte a zapomenete. ∞


Paterson
režie Jim Jarmusch
USA / Německo, 2016, 118 min.