Režisér Petr Šprincl se už několik let profiluje jako solitér české experimentální kinematografie. Nevázaností a anti-intelektualismem se jeho tvorba blíží tendencím amerického undergroundu 60. let, Šprinclova filmová díla se ale vyznačují i dalšími velmi individualistickými a lokálními rysy.


Šprincl je absolvent Ateliéru intermédií na Fakultě výtvarných umění Vysokého učení technického v Brně. Svá díla ukotvuje ve slovanském folklóru, obléká je do lidových krojů a nechává je mluvit dialektem, jehož slovům mnozí neporozumějí. Již ve svém krátkometrážním snímku Čapatý Ján (2013) formuloval svůj stálý zájem o slovanské mýty. Zabývá se jejich utvářením a zachycuje, jak nadále přežívají v kolektivní paměti.

V roce 2015 Šprincl uvedl na jihlavském filmovém festivalu snímek Morava, krásná zem. Ze soutěžní sekce Česká radost tato půlhodinová hříčka vyčnívala. V esejistické formě vyprávěla o setkání svatého Václava s jeho bratrem Boleslavem, vše jakožto vzor národního mýtu. V časově neurčeném světě snímku se předobrazy velkomoravských knížat stali kovboj a zombie. V pokračování Morava, krásná zem II: Zrození fašismu z ducha fašaňku (2017) Šprincl prohloubil svůj zájem o nebezpečné stránky mýtů – národní tematika se zde transformovala v upomínku na slováckého nacionalistu Jana Uprku. Třetí díl série se vyznačuje nejkonvenčnější, avšak stále specifickou vypravěčskou strukturou. Šprincl zde také nejzřetelněji formuluje své teze. K těmto krokům možná vybízela skutečnost, že film je syntézou režisérových dosavadních zájmů.

Na počátku byl AZ-kvíz
Posloupnost i logiku fabule si postupně konstruujeme ze střípků scén. Zpěvačka Moravanky a moderátorka rozhlasu Ivana Slabáková přináší šťastnou zprávu: Objeven byl starý Rukopis mikulčický, který dosvědčuje kulturní vyspělost Velkomoravské říše. Slabáková tedy zorganizuje premiéru divadelního zpracování této nové „moravské bible.“ Představení s titulem Zkáza Argemy, v jehož ansámblu nalezneme například herce Zdeňka Junáka či zpěváka a bývalého velekněze Československé církve Satanovy Jiřího Valtera, má úspěch a zaplní celý kulturní dům v Rohatci. Do dění ale systematicky pronikají znepokojivé elementy, a to nejčastěji v podobě flashbacků a flashforwardů. Možnost uspokojivě si je seřadit a dodat jim potřebný význam dostaneme až k závěru. Bez vysvětlení tedy sledujeme duo zpěváků Katku a Jindru ze skupiny Fenixi, kteří se s nákupním vozíkem potulují zhrouceným světem, zatímco se studio brněnského AZ-kvízu stává nebeským rájem, v jehož křovinách loudí ďábel s tváří Václava Upíra Krejčího.

Znalost předchozích dílů trilogie a jejich svérázné živoucí síly je velmi nápomocná pro porozumění bizarně humorných scén. Šprincl k projektu opět povolal archetypální postavy a s osvětlováním jejich vlastností se příliš neobtěžuje. Divadelní představení opět odmaskuje národní hrdost v její legrační malosti a poukáže na její nacionalistické sklony. Legendy režisér znovu prezentuje jako matice, které postrádají zdánlivou stálost a mohou být politicky zneužity. Morava se ale tentokrát potýká s hrozbou apokalyptických rozměrů. Premiéra Zkázy Argemy se stane místem střetu mezi lidmi opojenými národní hrdostí a metalovým zaříkadlem vyvolanými zombies…

Film upředený z mnoha materiálů
Šprinclova estetika je v kontextu české kinematografie skutečně jedinečná. Záměrně staví témata hodná filosofické disputace do společnosti nevkusu, odpudivosti a nízkosti. Není zcela zřejmé, kde končí vypravěčská rafinovanost a už začíná zmatečnost a neujasněnost konceptu. Šprinclova Morava je také vskutku jediná krásná zem, kde může vedle sebe hrát naivní pop, black metal a vesnická dechovka. Stylem jde o velmi hrubé dílo bez zřetelně motivovaných prvků. To je nejvíce pozorovatelné na častém střídání mediálních formátů 16 mm filmu, VHS, VHS-C a digitálního záznamu, čehož Šprincl rovněž užíval v předchozích dílech. Skromným odhadem je, že „digitál“ v této části převládá, patrně i z větší nutnosti formulovat příběh a často nahrávat kontaktní zvuk. Zájem o intermédia pochopitelně není Šprinclovou výsadou, patrně nikdo z českých experimentátorů ho ale na ploše filmového díla neužívá tak ornamentálně jako on. Podle svých slov byl režisér v tomto směru inspirován specifickou formou newyorského undergroundového hnutí Cinema of Transgression. Filmový materiál obsahuje škrábance a záběry z videokamery mají zase poškozenou pásku. Nejednou si také můžeme všimnout střihových nepřesností a zvuk je leckdy špatně synchronizován s obrazem.

Morava ale někdy ukazuje poněkud infantilní rysy. V těchto momentech ornamentální styl i zájem o národní mýty pohlcuje triviální humor. „Poprava“ Jana Uprky nebo honička dětským hřištěm s moderátorem kulturních událostí a spisovatelem Ladislavem Čumbou působí jako jednorozměrný gag. Vyprávění také v poslední části poněkud postrádá rytmus a příliš se soustředí na vtipnost situace, ke které dospělo. Ve vztahu k druhému dílu trilogie, ve kterém ďábel zápolil s fašismem, se však jedná o srozumitelné zakončení. Klíčové motivy své tvorby zde Šprincl soustředěně rozvinul a celý projekt Morava, krásná zem důstojně kráčí k pověsti hitu klubových kin.


Morava
režie Petr Šprincl
Česko, 2019, 65 min