Moře je prostě plné odpadků a ční z něho kousek od břehu těžební věž, po plážích se promenádují naháči s rukama na rozkroku a nahánějí se transvestité. Dvanáct povídek Petra Bokovce z prostředí jednoho italského přímořského letoviska „Lido di Dante“ je studií postupného rozpadu, který důvěrně známe, ale neumíme ho rozpoznat nebo popsat.

Básník, překladatel a editor nakladatelství Fra Petr Borkovec se od devadesátých let soustředil ve své tvorbě převážně na poezii. Mimo vydávání vlastních textů se věnoval překládání především rusky píšících básníků, například Chodaseviče, Nabokova, Brodského nebo Odarčenka, jejichž specifický autorský rukopis se odrazil také na utváření jeho vlastní poetiky. V pozdějších sbírkách se Borkovec stal více pozorovatelem, básníkem se zvláštním zaujetím pro detail, který popisoval v řemeslně přesných, vycizelovaných a mnohdy záměrně odosobněných textech. O to překvapivěji možná vyzněly poslední Borkovcovy sbírky „Milostné básně“ a především „Wernisch“, ve kterých se začaly mnohem více zrcadlit autorovy osobní zkušenosti, do popředí se dostalo odkrývání každodenní intimity, zároveň se ale v textech objevilo mnohem více humoru a ironie.

Předpeklí
Proměna Borkovcovy poetiky vyústila do psaní kratších beletristických textů, nejdříve quasideníkového charakteru, v němž se odrážela poetika předchozích básní, později také do vlastních ucelených textů. Poslední Borkovcova kniha „Lido di Dante“ je cyklem dvanácti povídek prostředí italského lida, které autor pravidelně s rodinou navštěvuje. Letovisko nese vznosný název italského velikána a řada míst v něm je pojmenována podle reálií nebo postav „Božské komedie“, ve dvanácti textech ukazuje ale autor z různých stran jeho bizarnost a temnou stranu. Jednou popisuje pravidelné vyjížďky místních vinařů a pěstitelů rajčat do karaoke baru, což je zdejší manželská i společenská povinnost. Jindy místo představí z pohledu naturisty, který vede monolog o stavu nudistických pláží na lidu. Jindy je to postava samotného autora, spisovatele, který tudy prochází, zachycuje kolorit místa a zaznamenává jeho úpadek. V povídkách se při tom odráží mnohé z Borkovcovy básnické poetiky.

Jednak v několika oblíbených motivech (například v motivu volavky), jindy celými pasážemi, které připomínají báseň v próze, například v působivém popisu vyhořelého háje v povídce „Rimini v zimě“, která celou knihu uzavírá. Stejně jako ve svých básních je i tady Borkovec mistrem pozorování. V několika detailech popíše atmosféru místa, události nebo charakter člověka. Panoptikální městečko a jeho obyvatelé se tak vyjeví před čtenářem dost plasticky a sugestivně a popis je mnohdy velmi trefný a vtipný.

„(…) potom u auta namačkaj špeky do růžovejch šatů se zlatejma ramínkama, obujou řemínkový jehly koupený před tejdnem v Raveně a vyrazej na večeři a pak do baru. Jejich spokojený manžílci si s nima nezadaj, oblíknou značkový růžový a filaový pola, mokasíny naboso a úplně stejný sluneční brejle. V baru se překřikujou, každou blbost řešej hodinu, pijou jedno negroni za druhým, ženský se nechaj od manželů držet za zadky, nechaj si rukou zajet za černý tanga, který jim trčej ze sukní jak nějaký ortopedický pomůcky a pak placenej pošuk v lesklý košili zavelí a už se všichni hrnou k mikrofonu.“ (str. 48)

Úhel pohledu
Téma pozorování ale autor rozvíjí, dává mu i jiný rozměr, mění v rámci textu jeho charakter. Jednou je to zdání, kdy věci nebo lidé získávají v jistém prostředí zkreslené a nereálné rysy, jindy je to upřený pohled, který provokuje a vybízí ke konfrontaci, tupé zírání do prázdna, očumování nebo voyerství. „Lido di Dante“ je utvořeno z množství těchto pohledů a je tedy pro nás čtenáře stejně tak zajímavé jako znervózňující a nebezpečné.

Téma zániku je spojeno s více díly, které vycházejí z prostředí Itálie, i mně při četbě vytanula několikrát na mysl esej Josifa Brodského „Vodoznaky“, pojednávající o Benátkách, nemluvě o Mannově románu a dalších. Borkovec ale lido popisuje z jiného zorného pole. Místo aby pod vrstvou šminek a karnevalových masek nebo v útrobách krásných paláců s hrůzou nacházel hnijící rozkládající se hmotu, v jeho textu o žádné odkrývání nepůjde. Nikdo nedělá, že to tak není, nic vznešeného se neukazuje jako ve skutečnosti nízké. „Lido di Dante“ a jeho obyvatelé takoví prostě jsou a o nic jiného se nesnaží. Úplné vymizení perspektivy a pouhé násobení úpadku je nakonec mrazivou pointou celého vyprávění.

„Nikam to nevedlo, nezačínalo, nekončilo, nemělo důvod. Ale bylo to, dělo se před očima a celý mi to nakonec připadalo jako promyšlená situace, nervózní a nasvícený kroužení a prohlížení, někde jako by byl někdo, kdo sleduje každej detail a s rozkoší se přehrabuje v tom smetišti netečnýho šmírování, skládce netečnejch a porouchanejch pohledů na břehu moře.“ (str. 20) ∞


Petr Borkovec: Lido di Dante
nakladatelství Fra
Praha, 2017, 117 stran