Ve večerních hodinách 5. března proběhl slavnostní ceremoniál výročního ocenění Český lev. Stalo se tak přesně měsíc po vyhlášení Cen české filmové kritiky. V obou případech se střetlo životopisné drama Zátopek s postmoderním žánrovým mixem Okupace. Jak upřímně naplňují filmaři a kritici filozofii svých organizací?


Akademie a cechy, které udílí filmová ocenění, jsou poli mnoha vlivů, postupných přechodů, radikálních řezů a dohadů mezi interními skupinami a jednotlivci. Popsat jejich fungování není jednoduché. Sdružení české filmové kritiky je poměrně transparentní, do útrob České filmové a televizní akademie ale skoro nevidíme. V krátkém textu můžeme přinejlepším načrtnout způsoby, jak se organizace prezentují a do jaké míry se svými úspěchy chlubí neprávem (s přihlédnutím k oceněným dílům). Snad se tak dá činit tak, aniž bychom byli za cynika, jehož estetickému a morálnímu vkusu neimponují žádné výsledky.

V mediálním prostoru spolu obě zmíněné organizace chtě nechtě zápolí. Oba slavnostní ceremoniály vysílá Česká televize, mají podobnou dramaturgii a shodně se jich účastní nejznámější osobnosti české kultury. Mediální referenti se málokdy vyhnou srovnání oceněných filmů a rób přítomných žen. Díky zájmu deníků a magazínů se sdružením daří unikat obskurnosti. Konflikt mezi oběma organizacemi je tedy spíše implicitní. Představitelé sdružení se proti sobě nijak nevymezují. Častější jsou obecné spory mezi filmaři a kritiky nad tím, co je momentálně pro českou kinematografii potřebné (díky režisérům Jiřímu Strachovi a Tomaszi Wińskému debata eskalovala k tvrzení, že žádná kritická reflexe umění není vůbec potřeba). Podnětnému konfliktu jsou nicméně vystaveni diváci – myšlence, že česká kinematografie nemá jedinou a jednotnou autoritu.

Při zamýšlení nad smyslem obou sdružení můžeme sáhnout po zámořské dichotomii Oscary – ocenění amerických cechů filmových novinářů. Sdružení české filmové kritiky má v USA zřejmě nejblíže k organizaci Critics Choice Association, která sdružuje filmové žurnalisty napříč státy a holduje mainstreamovým snímkům. Analogicky k české obci, ocenění CCA znevažují stereotypní názor, že kritická uskupení oceňují hlavně vyhraněné umělecké snímky. Okupace, která letos obdržela Cenu české filmové kritiky za nejlepší film, je sice na pomyslné škále „divácké náročnosti“ dále než „lví“ Zátopek, v Česku ale vznikají podstatně odvážnější počiny. Široká základna hlasujících vede k likvidaci abnormalit.

Vkus a bída z našich hájů
Oběma českým organizacím unikají snímky z okraje distribuce. „Okraj“ v tomto případě automaticky neznačí nezájem diváků. Obě sdružení jsou otevřená finančně neúspěšným filmům – zejména pokud je uvede Karlovarský filmový festival nebo Letní filmová škola. Chyby nebo Atlas ptáků zhlédly v kinech minulý rok jen tisíce lidí, osvědčená jména režisérů Jana Prušinovského a Olma Omerzua ale hlasující donutily, aby si na snímky udělali čas. Pravé okraje distribuce, například filmy Karla Vachka, Ondřeje Vavrečky nebo Petra Šprincla, ale obě organizace nechávají bez povšimnutí (Vachek získal svou první a poslední nominaci na CČFK za Komunismus a síť aneb Konec zastupitelské demokracie [2019] jen velmi těšně).

Je také veřejným tajemstvím, že jistá skupina filmových profesionálů z ČFTA nebere dokumentární a animovaná díla jako hodné společnosti hraných filmů. Jako by za Láskou pod kapotou, Moje slunce Mad nebo Myši patří do nebe (vše 2021) nestála žádná autorská vize. S předpojatostí vůči jistým filmovým formám se ale setkáváme i u českých kritiků. Sdružení na své stránce prohlašuje, že hodnotí „nestranným pohledem profesionálních filmových novinářů“. Mediální prezentace některých členů ale zpravuje o tom, že nemají přílišný respekt ke krátkometrážním, animovaným nebo experimentálním dílům. Nezáleží pak na tom, že esej Přípravy k filmu T (2021) natočil filmový dramaturg, historik a publicista Milan Klepikov – v prvním kole hlasování českých filmových kritiků dostal jen šest hlasů. Nenaříkáme tu tedy nad vkusem hlasujících, ale nad prohlášeními, že mají sdružení podchyceny všechny formy české kinematografie a že se do výběru nepromítá předpojatost.

Nečekané střety
Image Cen české filmové kritiky jako alternativy nebo konkurence Českých lvů tedy funguje jen do určité míry. V nominacích se střetávají stejná díla, a zejména herecká ocenění bývají identická. Možná nejhodnotnější, co mohou CČFK nabídnout, jsou enklávy podobně orientovaných členů. Skupina tak do nominací dokáže protlačit jedinečný úspěch, který ostatní nezaujal nebo se setkal s úplnou ignorací. Tímto způsobem letos slavil Tomáš Magnusek (Shoky & Morthy: Poslední velká akce) a minulý ročník dokument Králové videa. Čeští lvi jsou prosti podobných překvapení.

Blíže k alternativě, která zohledňuje všechna odvětví české kinematografie, tak mají audiovizuální ceny Trilobit a Ceny Andreje Stankoviče. Jejich neutuchající podpora několika vybraných „auteurů“ může odrazovat, zapadlé kouty domácí audiovize ale zdůrazňují kvalitně. Při hledání vrcholů české kinematografie se nemůžeme spoléhat na žebříčky žádné samostatné organizace. Cestou je kritická syntéza, v které koexistují miniaturní experimenty z Ji.hlavy s Nabarveným ptáčetem (2019). Pak žije český film.