Český film měl po letech normalizace šanci vstoupit na cestu zodpovědnosti a pokory, místo toho se utrhl ze řetězu a zmateně se motal v soběstředném kruhu, obviňujíc všechny kolem ze svého nesourodého tance. Představme si situaci, že nemocný bude pokašlávat v tramvaji, chrchlat a plivat chuchvalce infekčního hnisu na všechny kolem, a přitom bude své spolucestující kýčovitě objímat a dojímat je nejsentimentálnějšími plytkými city. Jistě jej z tramvaje vyvedou. Mnoho českých filmařů však toto beztrestně provádí, a podílí se tak na duševním mrzačení tohoto národa.

Poslední dvacetiletí naší kinematografie si svojí prázdnotou nic nezadá s plytkostí oficiální kinematografie husákovské či standardizovaného měšťáckého filmového průmyslu prvorepublikového, ba co více, v posledním dvacetiletí najdeme díla tak špatná jako nikdy předtím. Ona všeobecně proklamovaná demokratizace zobrazovacího procesu s sebou přinesla rozředění veškerých hodnot, jež dosáhlo již takového stupně, že se neví, co je rozpouštědlo a co rozpouštěná látka.

Bylo by nemístné vyjmenovávat jednotlivá filmová díla, vychvalovat je či odsuzovat, to nechť provede každý ze čtenářů sám. Pro mě je důležité zamyslet se v krátkosti nad tím, jaké jsme si my, nebo chcete-li česká společnost, zjednávali porozumění pro to, co to je vlastně kinematografie. Rád bych se ovšem v tomto ohledu zastavil nejen u filmové tvorby, ale zároveň i u otázky distribuce, prezentace a v neposlední řadě i filmového školství.

Filmové projekce
Vymizela klasická forma promítání filmů s týdeníkem a předfilmem, což přineslo degradaci krátkometrážní tvorby, zejména v oblasti dokumentárního a animovaného filmu, neboť tyto filmy byly zbaveny možnosti své filmové prezentace. Filmovou projekci a s tím spojenou tvůrčí spoluodpovědnost nemůže žádná televize nahradit.

Spolu se změněným způsobem prezentace a distribuce filmů vymizel i český filmový plakát jako svébytná forma grafického projevu. Zanikly jeho výtvarné a sociální funkce, které měl v období normalizačním, a to nejen vůči filmům zahraničním, ale i českým. Prvotní funkcí plakátu se stala jakási všudestejnost a sterilita. Výjimek je pramálo.

Nepodařilo se obnovit spojení filmové kritiky a tvorby v tradici let šedesátých. Nemám na mysli plytké deníkové recenze, ale filmovou kritiku, chápanou jako svébytnou formu tvorby. Pokud se přece jen v odborném tisku setkáme s články analytické povahy, ty už dnes pramálo zajímají tvůrce, aby je vedly k reflexi jejich vlastní tvorby.

Filmová výroba
Namísto toho, aby se filmaři naučili dělat filmy levně, rozmohl se i u nás trend ke zvyšování rozpočtů a neúměrnému plýtvání penězi. Nikoho by jistě nenapadlo tvrdit, že koupím-li si dražší a výkonnější počítač, napíšu na něm lepší scénář. Takovou myšlenku by za hloupou označil dozajista každý, avšak převedeme-li stejnou úvahu do oblasti filmové techniky a technologie, většina filmařů řekne: musím mít novější kameru, lepší triky, modernější jeřáby atd. – lež se vším všudy! Domnívám se, že neschopnost dělat filmy levně je jednou z příčin úpadku naší kinematografie. Jistě, vzniklo zde v uplynulých dvaceti letech několik filmů, u nichž na prvním místě byla snaha o sdělení a tato snaha byla doprovázena extrémně nízkými výrobními náklady, ale tyto filmy bohužel do obecného povědomí příliš nepronikly.

Nemoc zvaná celovečerák
Je to choroba, která se plíživě vkradla a je rozšířena zejména mezi mladými tvůrci – udělat svůj celovečerák! A zde je i důvod, proč musím říci, že stavem kinematografie jsou vinni sami tvůrci, neboť i mezi českými filmaři stále panuje ono zaklínadlo celovečerního filmu. Počet realizovaných filmů je automaticky jakýmsi měřítkem „kvality“ a naopak ti, kdo svůj celovečerní film nerealizovali, jsou považováni za méněcenné, ať už od druhých, nebo se sami v tomto pocitu utápějí. Dočista se vytěsnilo povědomí, že býti filmařem neznamená chrlit jeden film za druhým, ale že to znamená osobitý a velmi zodpovědný způsob pobývání na světě, a pokud jako doprovodný produkt tohoto způsobu života vznikne tu a tam nějaký film, je to v pořádku, ale obrácený přístup, který vládne této společnosti, tedy točit točit točit, co nejvíce a za každou cenu, je scestný.

Docházíme tak k jasné a jednoznačné příčině bědného stavu našeho filmovnictví: na vině jsou tvůrci, ale na vině jsou nejen Ti, kteří točí, ale stejnou měrou i Ti, kteří netočí a vymlouvají se na nejrůznější důvody. Nejde však o kolektivní vinu, ale o vinu každého z nás jednotlivě! Vinu, kterou nelze ze sebe jen tak snadno setřást.

Filmové školství
Zvláštní kapitolu našeho národního filmovnictví tvoří filmové školství. V devadesátých letech vzniklo v regionech hned několik škol, které se snažily poskytnout vyšší střední odborné vzdělání v daném oboru. I kdybychom těmto snahám v jejich prapůvodním stadiu zrodu nakrásně přiznali sebeušlechtilejší úmysl, nutno přiznat, že se záhy ukázalo, že tyto školy byly spíše vychytralým podnikatelským záměrem v oblasti školství než snahou o kultivaci českého filmovnictví.

O filmové škole nejvyšší – FAMU, je třeba říci, že ještě více než deset let po revoluci se plahočila v předlistopadovém systému výuky a když se krátce v první polovině minulého desetiletí nadechla a začala hledat svou vlastní podobu zodpovědného vysokoškolského rozměru, byla a je nyní vržena do služebnosti americkému modelu klientelismu a tone v bezradnosti, neschopna v pedagogickém procesu reflektovat proměnu kinematografie nejen uplynulého dvacetiletí, ale celého půlstoletí.

Blízko dna
Veškeré uváděné skutečnosti však nechtějí být žalostným pláčem, naopak jsou důvodem k radosti, neboť chovám upřímnou naději, že jsme již docela blízko dna českého filmovnictví, že dále již nelze. Vnitřní proměna každého z tvůrců je nevyhnutelná, bez ní nedojde k žádné změně, byť by všichni filmaři křičeli sebevíc. Věřím, že nakonec dojde k tomu, že český filmař nebude směšnou figurkou ani zločinným grázlem zamořujícím své okolí, ale synonymem zodpovědného tvůrčího člověka.