Díváte se pozorně? Americký film Všechno, všude, najednou je určený k pozornému sledování a k opakovaným zhlédnutím. V době kulturních produktů rychlé spotřeby jde o cennou vlastnost. Díky svému tempu snímek nejen vtahuje, ale přímo zahlcuje.

Popsat nevšední labyrint žánrů a tendencí filmu Dana Kwana a Daniela Scheinerta není vůbec snadné. Jedno slovo napoví – „multiversum“. Kosmologickou teorií, která předpokládá existenci mnoha nebo nekonečně mnoha vesmírů, se v poslední době často inspiruje literatura i kinematografie. V Všechno, všude, najednou následujeme Číňanku Evelyn (Michelle Yeohová), která se znenadání ocitne v konfliktu napříč mnoha paralelními univerzy. Všední den se jí změní ve vědeckofantastickou jízdu, jejíž akčnost i absurditu filmaři rádi podtrhují.


Řečeno ještě jinak: Kwan a Scheinert natahují klasický hollywoodský styl do jeho mezí. Postavy, místo jednání a čas vyprávění jsou postmoderně rozbity a přeskládány. Všechno, všude, najednou má ráz nedějových klipů i tzv. parametrické narace, v níž vyprávění řídí jistý stylistický princip. Zde jde o tři etapy z názvu filmu. První blok Všechno charakterizuje snaha o řád, v druhém se řeší všudypřítomný chaos (Všude) a třetí část nastoluje rovnováhu (Najednou ve významu nejen všechno dohromady, ale hlavně všichni dohromady). V rámci těchto jednotlivých bloků pak sledujeme klasickou naraci, třebaže atypicky nevázanou a výstřední. Dojemné poučky, které jsou v kinematografii bohužel stále vzývanou komoditou, však z tvorby usvědčují Hollywood. Stále ale jde o mimořádně komplexní dílo.

Nekonečné variace
Nadšené ohlasy americké kritiky i publika filmu napomohly k úctyhodným výdělkům. Ačkoli mělo Všechno, všude, najednou premiéru na konci března, poklesy jeho tržeb jsou týden co týden minimální. Film přitom nikdy nedosáhl šíře uvedení na úrovni blockbusterů, jeho nasazení se ale také liší od „artovek“, které si například na kinosály IMAX nemůžou pomýšlet. Svědčí to o zvláštní ekvilibristice tvůrců, o jejich pozici na hranicích různých směrů.

V první hodině není dynamický potenciál příliš cítit. Jako by nám tvůrci dávali okusit jen náznaky. V této fázi se film prezentuje jako tonálně nevyrovnaná sci-fi komedie. Podstatu konfliktu napříč multiverzem nám Všechno, všude, najednou zatajuje spolu s hrdinkou. Do pravidel komunikace s jinými světy se nás postupně snaží vnořit za pomoci zhuštěných dialogových scén. Dvě (hlavní) postavy nám v první hodině děje nabídnou hned pět těchto vysvětlujících pasází. To není zrovna něco, co by signalizovalo rafinovanost, kterou slibovaly extatické ohlasy. Nával expozice (ve významu uvádění do fikčního světa) nedokáže plně vyvážit ani první akční scéna, jakkoli je vynalézavá a plná působivých kaskadérských kousků.

Ve filmu není zvrat, který by Všechno, všude, najednou znenadání poslal ke kreativním orgiím. Časem se k nim ale dopracuje. Jisté sekvence z poslední hodiny jsou skutečně extatické a vyčerpávající. Zvítězí osoba, která přehršel světů, zvuků a barev dokáže kontinuálně vstřebávat. Nápad střídá nápad – apokalyptická sci-fi se potkává s kung-fu rvačkami Jackieho Chana a LGBTQ+ dramatem, popimpresionismus hongkongského režiséra Wong Kar Waie s konceptuální výstavou z galerie. A dohromady jde o funkční celek.

…a všichni budou šťastni
Velkou roli na tom mají filmařsky rozmanité a vhodně načasované přechody mezi světy. Univerza jsou odlišena stylistickými prostředky, z nichž nejvýraznější je zvolený obrazový formát. V přechodech se film spoléhá na návaznosti (kompoziční, zvukové, tematické atd.), ale i čitelné kontrasty – třeba v kostýmech nebo barvitosti prostředí. Aktuální činnosti ve světech mohou být podobné a vyprávění těchto paralel využívá. Postavy ve svých různých formách mohou vyjadřovat nějaký pocit, třeba zklamání, a v různých světech to má různou intenzitu a konotace. Na přechod do jiného univerza nás často předem upozorňují změny světla nebo přítomnost atypického předmětu. Samotný přechod může být „skrytý“ mezi záběry, ale také může být znázorněn přeletem nad městem, šílenou jízdou plnou počítačových efektů nebo grafem na přístroji, který změny monitoruje. V rámci jednotlivých vesmírů může být styl ještě modifikován přechody do minulosti (o pár let, nebo až na samý počátek lidské evoluce) nebo třeba do televizního pořadu. Stimulující? Každopádně, pro mnohé však může být nálož Všechno, všude, najednou ubíjející.

Z toho vyplývající filozofické otázky v Všechno, všude, najednou řeší obyčejná lidská láska. Tvůrci mají stále dostatek soudnosti na to, že ji neberou coby zázračnou formuli, ale ukazují ji jako proces, kterým si musíme projít spolu s postavami. K otázkám nekonečna a nicoty se režiséři přitom vyjadřují s velkou mírou nadhledu. V chaosu, kde může být člověk panenkou i balvanem, předkládají alespoň nějaké jistoty. Ať už je Všechno, všude, najednou jakkoli ulítlé dílo, zejména v poslední kapitole poukazuje na svůj původ. Srdce mu bije v rytmu továrny na sny.

Všechno, všude, najednou
režie Dan Kwan, Daniel Scheinert
USA, 2022