Brněnský básník Miroslav Fišmeister vydal už čtrnáctou sbírku Líc al­‑Chálí. V jejím názvu se inspiroval pouští. Vynasnažil se, aby nebyla suchá.

Řekněme, že poezie, aspoň ta současná česká, vysvětluje svět paralelami, metaforami a jinotaji. Fišmeister v tom jde až na dřeň, vyjadřuje se jen jimi, aniž by je zasazoval do srozumitelného rámce, podoben v tom schizofrenikovi, který ztratil předěl mezi reálným a fantazijním, nebo surrealistovi, který rezignoval na sdělení a vše vsadil na dojem. Je to vysoká hra ne nepodobná té Ježíšově, když se vydal v plen svým vrahům s matnou nadějí na zmrtvýchvstání. Zde malá ochutnávka, abychom věděli, s kým máme tu čest: „Zvíře lze překvapit náhlým přepadem, / ale třmeny nejsou určeny pro ruce. / Kurevné sídlí vně.“ (s. 52)

Fišmeister stojí za svou poezií neznatelně – není to hvězda večírků – spíš trpce než činně, ale jistě, jak značí jeho bibliografie. Tichá voda břehy mele. Mele precizní nonsensy v tradici écrit brut. Mírou sebestředné expresivity by se dal přirovnat snad jen k brněnskému rodákovi Ivanu Blatnému. Je radikálním zástupcem brněnské nonsensové školy, do které lze zařadit ještě Tomáše Přidala nebo Milana Ohniska a možná i více k trapnu inklinujícího Martina Reinera, který všechny uvedené vydal nebo vydává ve svém nakladatelství Druhé město.

Fišmeisterovy knihy vyšly napříč nejrůznějšími nakladatelstvími, žádné si ho nehřálo na prsou. V názvu této vzal jméno pouště Rub al­‑Chálí, která se rozkládá na Arabském poloostrově, vyměnil v něm rub za líc a vyšlo to – v edici poezie nakladatelství Odeon spadajícího do holdingu Euromedia. Na triko si to vzala Olga Stehlíková, která ji vede, literární kritička a experimentální básnířka spadající do pražské lingvistické školy – ve které také spíš než o život jde o slovo – spolu s Tomáši Čadou, Gabrielem a Kůsem, kteří jsou ale oproti Miroslavovi vysloveně nevěřící v opravdovou sílu slova.

Je téměř nerozpoznatelný tím, co sděluje, ale velmi odlišitelný tím, jak to sděluje. Ono to zůstává tak nějak viset ve vzduchu – je to omíláno a odstiňováno, ale nepoznáváno, jen zvědomováno. Něco na tom Fišmeisterovi přitom je, o tom žádná. Nevyslovuje, ale loví ryby ve fatamorgáně Líc al­‑Chálí. Počká si, až si to vygooglujete a google vám to opraví. Jenže jeho verše vám nic neopraví. Zůstanou zašifrované.

Unikátní zbytečnost
Ojediněle geniální tvůrce té pravé poezie nebo vyšinutý grafoman fetišizující slovo? Poprvé jsem na něj narazil v rozhovoru pro Ravt (19/2020), který s ním vedla Jitka N. Srbová. Dýchala z něj specifická, nadpozemská pohoda. Proč nepíše nějaké pohodové úvahy? Ne, píše tyto básně.

Podmínkou dobré poezie je, že by měla čtenáři přijít effortless – měl by mít dojem, že ji básník napsal na první dobrou, z fleku. Effortlessness pak musí být doplněna tím, že čtenář zároveň nesmí mít tucha, odkud to básník vzal. Vznikne kýžený dojem unikátní zbytečnosti, kterého je Fišmeister mistrem. Tento dojem je společným jmenovatelem poetiky jeho a té Jana Těsnohlídka, která jinak používá postupů na hony vzdálených, spíš scénáristických než surrealistických.
Šli­‑li bychom ještě dál, požadovali bychom po básníkovi, aby se jevil napodobitelně, aby si u něj čtenář mohl říct: „To bych klidně napsal taky.“ A pak, až by to zkusil, splakal by nad výdělkem. To by u Fišmeistera jistě splakal, jenže nemá ani potřebu to zkoušet. Před jeho básněmi stojí odcizeně, trochu jako když sleduje klauna. Ano, Miroslav Fišmeister je Jokerem české poezie.

Skripta k zázraku
Jeho nepříčetný styl útočí svou radikální kontingencí – nahodilostí – na samu podstatu psaní. Číst ho lze jen ve stavu blízkém osvícení. Skočit pro něj do víry. Sám adrenalin skoku bude tak silným, že poezie se stane podružnou kulisou zázraku. V rozhovoru se Srbovou se prezentoval jako až absurdně vášnivý čtenář knih. Jeho poezie možná vyplývá z literárního přetlaku. Jako by mu po neřízené celonoční četbě uvázla nějaká slova v podvědomí. Po odložení knihy postupně vyplavávají na povrch a on je trolluje (druh rybolovu, při kterém se používá blýskající vějička tažená za lodí), vytahuje a vsiťuje do papíru.

Líc al­‑Chálí věnuje kromě nedávno zesnulých básníků Jaroslava Erika Friče a Petra Krále také svému čtvrtstoletí mrtvému otci. Rozdělená je na tři oddíly. První je označen dvojkou, druhý jedničkou a třetí zase dvojkou. Marně hledám reprezentativní báseň, kterou bych opsal, aby bylo jasno. S každou je jasno spíš o něco méně. Smysl uhýbá jako vodoměrky. Tak tedy tu nejméně jasnou: „,Jen!‘ / Psi, / na jak to dopadlo.“ (s. 34) Znamená­‑li pro Petra Hrušku napsat dobrou báseň „přesně minout“, pak pro Fišmeistera to znamená… „Vmést něco do tváře a / vmést něco na tvář / v druhém případě stačí / oholit se světlem majáku“ (s. 51) Čaroděj jako by si říkal o upálení na hranici, jeho šílenství budí ve čtenáři milosrdnost. Nebo přece jen to první? Ani čtenář sám to v sobě nerozsekne. Pokud autora osobně nezná, to je pak jistě jiné. Mnohé básně jsou věnovány, mnohé ženám – jedna i mainstreamové spisovatelce Pavle Horákové.

Naučit učíst
Fišmeister prochází poetickou scénou neviditelný, aktivní je spíš na sociálních sítích, kde sdílí kuriózní zprávy a prozrazuje na sebe zápecnictví, deprese a invalidní důchod, ale i úžas nad životem v pozoruhodné fotografické práci, které se zapáleně věnuje. Ve své poezii hraje na podivínskou licenci podobně jako kdysi invalidní sourozenec Egon Bondy. Necpe se do mainstreamu, setrvává v introspekci.

V anotaci se píše – nejspíš Stehlíková – že klíč k jeho básním „je potřeba se pokoušet znovu a znovu vsouvat do neproniknutelných otvorů“, že se je musíme „naučit učíst“. „Včera opilý / Včera střízlivý / Dnes šílený“ (s. 64) V jeho většinou nepojmenovaných básních s konvenční interpunkcí je něco znepokojivého. „Nad holčičkou doufající / najít své rodiče za obzorem, / k němuž plave, / vznáší se panny se svými rejnoky, / chrání ji před těmi, kdo / by ji chtěli tlouci příložníky, / kdo by ji chtěli bodat kružítky. / Jsou ale bezmocné / proti soli stoupající v jejím mozku / jsou ale bezmocné.“ (s. 30)

Klíč je v oku pozorovatele, respektive náladě čtenáře. V té správné nazře, že poušť ma kromě rubu a líce i zen. Neproniknutelné otvory zvlhnou. Jen skokem do víry ji lze učíst, není se co učit. Je třeba věřit a nehledat smysl, ten je vždycky někde jinde. Přílišnou pozorností bychom si ho zastřeli nadobro. „Chladný, starý džez džusu. / Řemínek mých hodinek o půlnoci / slyší pláč brazilských žen.“ (s. 23) Nějaký ten smysl občas prosákne, ale to není účel, vždycky to bude smysl vymyšlený. „Děti hlohů, vnuci potahů a / děti magnetických bohů. / Bledá pěšina je jako krabi.“ (s. 40)

Miroslav Fišmeister: Líc al­‑Chálí
Nakladatelství Odeon
Praha, 2021, 72 s.