Máte tu zvláštní schopnost pochválit, nebo naopak zpražit bližního? A rádi čtete a píšete? Pak možná dříme právě ve vás. Literární kritik!

Psaní je antiambice. Fabulace ambice. Prokrastinace, chcete-li. Proto je absurdní dělat ze spisovatelů hvězdy. Oni cílí na nesmrtelnost, ne na živost. Ideál spisovatele nesmí být dosažen. Spisovatel nesmí být dosazen do žádné role. Na spisovatele se nesmíte usmívat. Jinak svou nesmrtelnost začne považovat za živost a nastane počátek jeho konce. Jediný způsob, jak spisovatele potěšit – kromě toho, přečíst si jeho dílo a nijak ho nekontaktovat –, je poskytnout mu kvalitní zpětnou vazbu. Tedy žádnou nahou fotku ani rozbor, kde a s jakými pocity jste jeho dílo absorbovali. Dobrou kritikou je vypíchnout bezvýznamný detail, využít ho jako červí díru a vymyslet nový pohled na věc. Nic moc vážného. Je to hra.Aby se vůbec dalo kritizovat, musí se stavět protiklady. Namalovat černobílý svět. Šeď ozvláštnit nějakou náhodou, aby to nebyla nuda. Pokud se vám to podaří, můžete pomýšlet na dráhu literárního kritika. Profesionální kritik kritizuje už bez spisovatelovy účasti. Kritizuje ho pro publikum. Chce to odvahu, protože vlastně jde o veřejné pomlouvání. Velkou část práce kritika zabere strohý popis, prostá informace. Spoustu energie pak musí věnovat předstírání, že existuje nějaká ideální jednota, jak by to mělo být, a že právě on je té ideální jednoty znalcem a hlídačem, ne-li strůjcem. Nesmí dát najevo, že jde do značné míry o jeho ego. Bez ega to nejde a s ním taky ne. Svůj pohled musí vydávat za fokální, i když ví, že je jen jednou z nekonečna subjektivit. Nabízí a nadbíhá. Tvrdí. Trolí. Názorový vůdce. Tak trochu herec.

Krtek názoru
U veškerého psaného projevu jde o ztotožnění. Existuje něco jako preferované psaní – to, jak to autor myslí. Čtenář to ale myslí zase jinak. Když dojde mezi čtenářem a autorem ke ztotožnění, je často mylné. Následuje rozčarování. Když ke ztotožnění nedojde, zůstává mylný předpoklad, že k němu dojít mělo. A hořkost. Hodně autorů proto recenze na své dílo ani nečte. Třeba Bianca Bellová. Dává to smysl, protože vlastně nejsou jejich cílovou skupinou. Kritika díla je dílem sama o sobě, jen je to dílo podmíněné jiným dílem. Nezřídka kritikovi-autorovi slouží k vlastnímu udělání se. V kritice její autor mluví zdánlivě o kritizovaném autorovi, do značné míry ale taky o sobě. Transcendentální vědomí je vědomím svého předmětu a zároveň vědomím sebe sama, jak říká Sartre. Aby se kritik vystříhal projekce, musel by projít rozsáhlou psychoanalýzou. Vlastně by to ale nebylo ku prospěchu věci. Samotná literární kritika je psychoanalýzou. Jejím motorem je frustrace. Spokojený člověk nekritizuje. Spokojený člověk se realizuje. Ale ne v kritice. Kritik se izoluje. Mezi ním a spisovatelem je to zvláštní symbióza.

Spisovatel si z kritiky může vzít, co chce. Stejně jako ze svého díla. Je nejen svým prvním čtenářem, je i posledním. S odstupem autor ve svém díle nalézá nové věci, o kterých předtím vůbec nevěděl. V určité fázi už by si kritiku mohl napsat sám. I proto je kritik tak trochu parazitická kultura. I jeho je třeba podrobovat kritice. V dnešní době se kritika kritiky moc nepěstuje. Kritika dnes neznamená tolik co včera. Už neovlivňuje prodejnost knihy, bere se spíš jako reklama na ni. Kritici kritik se omezují na komentáře. Sama kritika je formou komentáře, ale je rozsáhlejší a sofistikovanější. Méně sofistikované výkřiky jsou pro ni pod prahem pozornosti. Kritik se pak může zdát uzavřeným ve slonovinové věži, ale jen prostě nemá s kým.

Kritik se projektuje a píše o kritizovaném jako o sobě, ale ponechává mu jeho vlastní jméno. To mnohé kritizované dohání k šílenství. Ale jak jinak to dělat, aby to nebyla úplná nuda? Pokud do toho neprojektuje sám sebe, projektuje do toho tabulky. To radši sebe, ne? Fikce je lepší než akademie. Fikce slouží k pochopení reality lépe než učebnice. Fikce je svoboda. Akademie je omezenost. Kritik ale nesmí být krtkem svého názoru, alibistou subjektivity. Když se jím stane, je na čase, aby se podíval na druhou stranu barikády, aby se stal autorem – původního díla.

Volná tvorba
Spousta napětí vyplývá z toho, že kritik pořád přemýšlí, jak to, co chce udělat, bude vypadat. Většinou to pak vůbec neudělá – nenapíše. Na vině není objektivní konvence, ale autocenzura. Na vině je, že se nechal spoutat žánrem. Kolem sebe vidí jen více či méně úspěšné pokusy. Musí si žánr vysvětlit sám. Znovu ho vynalézt, jak se říká. To je možné jen volnou tvorbou. Člověk má tendenci se ve svých vyjádřeních limitovat. Kolem mojí lavičky v parku zrovna někdo hlučně prošel. Napadlo mě přirovnání k sudokopytníkovi, ale autokorekce v mé hlavě návrh přepracovala a změnila na koně. Sudokopytník přitom ilustruje klopotný zvuk chůze na podpatcích lépe než kůň. Dupe jako kůň. Moje obrazotvornost zvolila sudokopytníka kvůli jeho zvukomalebnosti. Na světlo jsem ho dostal jen díky vědomému odporu proti vlastní autocenzuře.

Čím je výraz bizarnější, tím je obraz vstřebatelnější. Ne naopak. Nejde o to, snažit se být zajímavý tím, že vybočím z běžného diskurzu. To by bylo nošením dříví do lesa. Stačí, když zůstanu věrný tomu, co mi běží hlavou, a nebudu přehazovat výhybku na hlavní proud. Určitá autocenzura je samozřejmě vždycky na místě. Ale jen když ji provází sebevědomí. Pokud ne, to radši anarchisticky bouřit. Takže… Sebevědomí nesmí scházet svědomí. Otevřenost nesmí jít přes bolest. Spontaneita nesmí diktovat. Děti potřebují ke štěstí mít jasně vymezené hranice. Tohle všechno je tématem i u verbálního projevu. Při psaní má ale člověk čas na rozmyšlenou. Všechen čas na světě. Jedná se mnohem víc o vědomou volbu. Hodně lidí píše, jako když mluví. To je škoda. Ke slovu by se měly dostat i vytrvalé postsynchrony. V první fázi by se autor neměl bránit ráži. Čas na ústupky úzu přichází až při ořezávání článku pro účely publikace v nějakém plátku. Sám před sebou by měl člověk zůstat svůj. Když pořád jen ustupuje druhým, může zapomenout, kým je. Nebo byl. Nebo by byl.

Nepravidelný žánr
Postsynchrony jsou polovinou úspěchu, to hlavní se ale přece jen děje v samotné akci, při psaní v reálném čase. To už pak nejde dohnat. Tady je důležité předpřemýšlení. To se od autocenzury odlišuje tím, že nenarušuje plynulost spontaneity, je s ní v součinnosti. Rodič se k dítěti musí chovat jako k dítěti, ne jako k dospělému. Předvídat jeho chování, vědomě ho usměrňovat. Neprovokovat ho. Mezi spontánním chaosem a racionálním patosem probleskne úzký průzor – literatura. V literatuře a jejích žánrech nikdy nejsou pravidla daná úplně jasně. A když nejsou daná úplně jasně, jako by nebyla daná vůbec. Požadavek objektivity můžeme rovnou vypustit. Pojem „objektivní“ nahraďme za „pozitivně subjektivní“. „Negativně subjektivní“ autocenzura by pak byla „iracionálně vystrašená“. Pozitivně subjektivní autocenzura povoluje občas si něco kontrolovaně dovolit. Posunout hranice klece. V běžném režimu jinak pokračovat. Řečeno Foglarem – štelovat ježka, aby se jednou třeba dostal ven.
Žádná reálná, konkrétní konvence není. Zákon se vždycky vykládá různě.

Od toho jsou právníci. Konvence je plovoucí. Posouvá se kontrolovanými excesy, které se umí samy ospravedlnit. Jako když vám někdo dupne na nohu, ale vyžehlí si to vřelým úsměvem. Stane se zázrak. Precedent. Třeba sbírka Kvílení a jiné básně od Allena Ginsberga. Americký soud ji v padesátých letech díky mistrné obhajobě osvobodil od obvinění z obscenity, přestože obscénní evidentně je. Přesně v tomto momentě vznikla beatnická generace. U nás skupina Ztohoven ukradla prezidentskou standartu a nahradila ji trenkami. Soud to před pár lety uznal jako vyjádření názoru. Možná taky něco vzniklo. Co není, může být. Konvenci často z pohodlnosti měníme za iracionální strach. V životě i literatuře. Nenamáháme se něco si pod ní představit. Zapomínáme, že jsme jejími spolutvůrci. V jistém smyslu dokonce absolutními tvůrci. O vztahu spolutvůrce a absolutního tvůrce příště.