Původně elektroničtí producenti, jako autoři, často dojdou k názoru, že pro ně přirozený hudební posun vede skrze „živé“ verze svých skladeb, a tak je hrají ve formě kapely, nebo třeba interpretují tvorbu rovnou s celým orchestrem, což samo o sobě nezaručuje dobrý výsledek.

Otázkou tak vždy je, zda mají dost soudnosti a jejich látce to skutečně prospěje, a zároveň jestli jsou následně schopní vše důstojně ukočírovat po stránce muzikální, vyhnout se zvukovým klišé a být i přesto (nebo právě proto) nadále zajímaví pro dřívější posluchače. Nebo jde jen o to (i sami sobě, a mnohdy mylně), dokázat, že jsou přece také opravdoví virtuózové nebo rockové hvězdy. A jsou i takoví, u kterých by se to tak sice na první pohled zdát mohlo, ale přesto vás přesvědčí o svých přetrvávajících kvalitách, i když se vydají jiným směrem než bychom sami od nich slyšeli raději. Umělecký vývoj nepopiratelného talentu jako v následujícím případě.

Sascha Ring, známý pod uměleckým jménem Apparat, nebo také třetina zaslouženě zprofanované skupiny Moderat společně s jeho současníky a kamarády, producentským duem Modeselektor. Ten, původně jako správný „nerd“ programující si vlastní nástroje a „glitche“ (zdánlivé chyby, ruchy v hudbě), tak dříve podtrhnul své drobné zvukové složitosti a miniaturní sonické dekonstrukce blízké elektronickému žánru IDM (intelligent dance music), avšak pod jeho prsty byl kontrolovaný hudební rozklad a jeho struktury a vzorce preciznější a uhlazené, méně založené na generované náhodě jak bývá u tohoto stylu obvyklé. Ty zaobalil do melancholicky romantizujících ploch (jak mám rád já) s hlavou (a ušima) v oblacích, třeba na desce Walls, a postupně i vyměnil puntičkářství ve studiu skrz kolaborace se zkušenými muzikanty (např. na Silizium EP se zpěvákem Razem Oharou) za uvolněnější, více písničkářskou skladbu směrem k vlivu akustického shoe-gaze. Jako album The Devil’s Walk s perfektním vizuálním doprovodem umělkyně Hanny Zeckau, vycházejícím ze středověkých rytin, a vynikajícími klipy – například příběh robota pohledem z vlastních očí, a jeho dne v lidském světě k písni Song of Los. Postupně napříč jeho produkcí přibývalo právě živých nástrojů a přidával i svůj místy až sladkobolný zpěv – nabyté poznatky tak zužitkovával v následné tvorbě.

A tak přijal za své image berlínského „hipstera“ a opustil záři laptopu a světélek elektroniky, vzal do rukou kytaru i (dle svých slov) více muzikantský přístup ke skládání, založený na jamu více než hračičkování se stroji ve studiu. Ať už za účelem stát se posluchačsky atraktivnější a tak se také více zpřístupnit pro většinové publikum, nebo přirozenou artistickou evolucí, pravdou je, že přestože se postupem času objevili jiní, kteří se do mých momentálních zvukových chutí trefili více, zůstává i nadále mezi mými velkými oblíbenci a respektovanými autory – a to už od alba Walls, u kterého jsem si uvědomil, že pomyslné hranice hudebních žánrů a „stěny“ obecně neexistují, jenom ty co mají lidé a posluchači (bohužel většinou stále) ve svých hlavách, v podobě předsudků a své konzervativnosti.

Po nemalé pauze své sólové dráhy – vyplněné dvěma deskami a dlouhým turné ve zmíněném, jako „super-group“ propagovaném projektu – na konci března vydá nové album stroze pojmenované LP_5. Předchází mu singl Dawan, s nepravidelnými, „nalomenými“ perkusemi (ale jeho nezaměnitelnou atmosférou), který sice zní, že tak trochu navazuje tam, kde skončili právě Moderat (což je předpokládám další a pochopitelný promo tah), ale kdo Apparatovu tvorbu zná, ví, že to není nutně vypovídající a můžeme čekat všelico. Doprovodný videoklip se skládá z vlastně nijak originálních (s oficiální webovou prezentací graficky spojených), barevně abstraktních vizualizací s klasickými, avšak netradičně vloženými střihy – při sledování jsem byl až překvapen z toho, jak mě nadchnul „showcase“ jednotlivých záběrů, nečekaně opakovaný rewind, anebo „prolínačka“ scén na způsob vertikálního pásu – v jednoduchosti bývá síla.

Sascha si před časem pořídil velký dům u jezera a přiznal, že se původně snažil natočit jazzovou desku, ale jeho schopnosti na to prý zkrátka nestačí. A to pro mě snad více než co jiného vypovídá o jeho romantické povaze, odrážející se i do přesto moderní hudby, kterou skládá, o upřímné sebereflexi a poctivém přístupu. Jaká nová nahrávka bude, nám předvede naživo v rámci festivalu Spectaculare 3. dubna ve velkém sále Lucerny, kde byl naposled před pár lety „Moderovat“ se zmiňovanou skupinou. Navíc ho vystoupením podpoří můj další oblíbenec – producent Phon.O – skládající klubové techno ovlivněné potemnělými styly z rodiny bass music. I když ze zkušenosti vím, že podobné v tomto prostoru funguje značně rozpačitě, chybět nebudu. ∞


text: Marek Wojoczek