recenze
Francisco López: Amarok
Glacial Movements Records

Španěl Francisco López je asi nejproslulejším hudebníkem – lovcem zvuků současnosti. Jeho diskografie čítá více než stovku nosičů a jde v ní především o to, co má být slyšet.

Připadá-li vám tohle tvrzení jako samozřejmost, uvědomte si, kolik pozornosti posluchačů si uzurpují nejrůznější výpravné obaly, pečlivě pěstovaná image, pouhé pojmenování skladeb či přítomnost na pódiu. López, který po svém publiku chce, aby poslouchalo, svá díla většinou nepojmenovává, balí je obvykle do černých hávů a při koncertech divákům zavazuje oči (aby nebyli diváky ale pokud možno jen a jen posluchači) a nehraje na pódiu, ale zezadu, od zvukařského mixpultu.

Nové album Amarok (až tento text vyjde, novinkou už zcela určitě nebude) tato pravidla, jak je vidět, porušuje; má obal s obrázkem, i když abstraktním, a název. Zdá se, že López postupem času ztrácí svou zarytou přísnost. Hudba-zvuk hodinové skladby ale do žádných bezpečnějších pozic neustupuje: výchozí materiál byl nahrán v několika evropských městech a v Tel Avivu, kdybychom se to ale nedočetli na obalu, nic by tomu nenapovídalo. López považující sám sebe za dědice konkrétní hudby je v Amaroku zcela abstraktní. Žádné zvukové krajinky či barvité pohlednice, ale pozvolna, o to působivěji plynoucí masa hlubokého zvuku odehrávající se po dlouhé minuty na samé hranici slyšitelnosti, což je oblast, již autor zkoumá obzvláště rád. Posluchač má tři možnosti, co si se znepokojivým téměř tichem počít. 1) Zesílit stereo na neobvyklou míru s rizikem, že mu náhlá změna hlasitosti vyrazí okenní tabulky z rámů – což se patrně nestane, Lópeze podobné „lekačky“ nijak neokouzlují. 2) Nasadit si uzavřená sluchátka a poslouchat dlouhé minuty úplného ticha či téměř úplného ticha. Věřte mi, je to neobvyklý pocit. 3) Otevřít proslulé „cageovské“ okno a považovat za součást skladby všechny zvuky a ruchy z okolí, které při poslechu zazní. Samotný López žádnou radu stran toho, která možnost má být považována za „správnou“, neposkytuje. V rozhovoru, který jsem s ním před několika lety vedl, mi na provokativně pitomou otázku jak by si představoval, aby posluchač přistupoval k jeho hudbě, odpověděl: „S radostí. Jako já.“

Amarok, další z řady kompaktů neúnavného muže s mikrofonem a biologa, který s oblibou natáčí nejen ve městech, ale i na těch nejexotičtějších lokalitách, udělá radost tomu, kdo při poslechu hudby nespěchá, obejde se bez jakýchkoli rytmicko-melodicko-harmonických struktur a – last but not least – ví, že poslouchat cokoliv z hučícího počítače či ušních špuntů přenosných chrchlátek je urážkou hudby.