Magický básník Pavel Zajíček na divadelních prknech. Setkání s legendou. Ano, to je přece sázka na jistotu. Ale člověk míní a režisér Miroslav Bambušek mění. Větší propadák Praha za celou tuto sezónu nezažila. Název Pustina tedy přibližuje výsledek opravdu nejpříhodněji.

Ve Studiu Hrdinů uvedená inscenace Pustina stojí na libretu (přesněji básnické skladbě), které vzniklo složením tří sbírek básníka Pavla Zajíčka – Roztrhanej film, Šedej sen a Kniha moří. Především o absolutním nedostatku sebereflexe svědčí vyjádření tvůrců, jež se domnívají, že se povedlo vytvořit tvar, který umožňuje otevřít zapouzdřený svět Zajíčkovy imaginace.

Besídka
I v tomto případě je Miroslav Bambušek lepším dramaturgem než režisérem. Není to poprvé, kdy vynachází zajímavá témata pro inscenování, adaptaci námětu ještě věnuje to nejlepší ze sebe, ale režii už nechá jen volný pád. Byl tam vůbec? Zkoušeli? Vypadá to jako pár hodin dopředu domluvená soukromá besídka pro kamaráda, se kterým se život nemazlil a který dnes slaví kulatiny. Marně hledám důvody, proč inscenace jako veřejná produkce vznikla. V programu uvedená dedikace Magorovi a Filipu Topolovi pak působí už jen jako faux pas.

Fyzická bolest
Multimediální prostředky mohly důmyslně dotvářet poetickou atmosféru. Bohužel ani zde záměr nevyšel. Snivé projekce, na počátku ještě příjemné svojí lehkostí a nekonkrétností, postupně již únavně stejné a nepromyšlené, působí k celku jako nepříhodná kompilace. Přece jsou ale tím nejlepším z předvedeného. Špatně nazvučená kapela vydává ohlušující zvuky, ve kterých texty zcela zanikají, a je v přímém kontrastu s tím, jak jsme zvyklí DG 307 vnímat. Zaměnili naléhavou intenzitu s rámusem, který působí až fyzickou bolest. Jejich „rubej do toho hlava nehlava“ pak samozřejmě postrádá původní lyrickou hypnotičnost, magii, dokonce i nezbytný dialog s básníkem. A tak se absolutně míjí účinkem.

Ne/pocta
Nevyvážené herecké výkony vypadají, jako by herci pracovali individuálně, bez vazby na ostatní složky představení, bez vazby jednoho na druhého. Urputnost Halky Třešňákové a vypjaté herectví jindy perfektního Jiřího Maryšky stahují představení do tenat nejhlubší zoufalosti, protože svou přehnaností nedovolují divákovi zakusit jakýkoli skutečný prožitek, ztotožnění, nebo aspoň zamyšlení. Celkových 70 minut se pak zdá doslova nekonečných.

Zajíčkovo charisma, moudrost a pronikavý talent nedokáží tento patvar zachránit. Pustina popírá všechno silné, pokorné, čisté a smysluplné z tvorby DG 307. Smutno z této inscenace, to je ten jediný pocit. ∞


Pavel Zajíček: Pustina
STUDIO HRDINŮ (Veletržní palác, Dukelských hrdinů 47, Praha 7)
premiéra 6. 10. 2014