Recenzent je obsluhovač zdymadla. Svým výkladem může knihu pozvednout na vyšší hladinu a umožnit jí plout dál.

Puškinův Evžen Oněgin je jedno z neznámějších romantických děl ruské literatury, ve kterém krom nešťastné lásky rezonuje také silná dávka nihilismu titulního hrdiny. Někomu se tento román ve verších může jevit jako zastaralý a naivní, někdo v něm pro změnu může najít něco aktuálního. Ovšem kdyby se jednalo o záležitost minulosti, zřejmě by nevznikaly časté divadelní adaptace. V letošní sezóně se pro tento počin rozhodli i tvůrci činohry Moravského divadla v Olomouci.

Magický básník Pavel Zajíček na divadelních prknech. Setkání s legendou. Ano, to je přece sázka na jistotu. Ale člověk míní a režisér Miroslav Bambušek mění. Větší propadák Praha za celou tuto sezónu nezažila. Název Pustina tedy přibližuje výsledek opravdu nejpříhodněji.

Několikátá kniha v řadě nejčtenějšího autora v republice, tragikomedie Andělé všedního dne, se dočkala filmového zpracování, a poprvé se režie ujala žena – Alice Nellis.

Film, v němž neexistuje klasická dějová linka. Římská smetánka, její pompézní večírky a snobské intelektuální rozpravy. V hlavní roli zhýralý novinář, autor jediného románu. Jako třešnička na dortu krása Věčného města.

V Centru současného umění DOX je od konce října 2013 přeplněno osobnostmi. Tentokrát nejsou z masa a kostí a místo Boha je stvořil Volker März. Opici se některé z nich ale podobají určitě.

Zpracování židovské trilogie Arnošta Lustiga Milanem Cieslarem vypráví retrospektivní příběh z období holokaustu. Ve filmu Colette režisér opouští předlohu a její zobrazení vnitřních konfliktů ženy pod tlakem nelidských podmínek ve prospěch jednoduché romance v kulisách koncentračního tábora. Protagonisté Clémence Thioly (Colette) a Jiří Mádl (Vili) tak proplouvají v neurčité mlze emocionálně nevěrohodných situací, což nakonec nedokáže vyvážit ani dobrá hudba či kamera.

Občas si lidé v tramvaji vyprávějí neskutečně poutavé historky. Jakmile zaslechnu zajímavou větu, hned natahuji uši. Víc než vymyšlené filmové příběhy mohou oslovit ty, které vytvořil život. Především proto si mě získal dokument Rozčarovaní.

Tetování jako módní hit současnosti. Nebo ho další vlna už odplavila? V Dokumentu pro lidi ale nejde jen o tetování. Snaží se pojmenovat a zhodnotit dnešní společnost.

Nejsou tu pomalí, nejedí cvrčky, neumějí koulet očima ani měnit barvu na počkání. A přece mají s maskotem v názvu spoustu společného. Co je tedy tím pojítkem? Každý večer party v jiném hudebním i vizuálním stylu, střídání rozličných nálad (restaurace – lounge – dance floor – bar – salonky), multižánrové setkávání umělců a hledání společných cest. Takže se neměňte, Chameleon se přizpůsobí vám!

Snímek Vendeta rozhodně více zaujme, pokud o něm vůbec nic netušíte. Určitě se nesluší příliš prozrazovat, aby divák nebyl ochuzen a dostal prostor pro vlastní představivost. Znát hlavní zápletku už může znamenat příliš, proto se pokusím nastínit děj co nejméně. A to je u recenze tak trochu paradox.

Ovace ve stoje jsem dosud zažila všehovšudy asi třikrát. Obvykle jimi diváci odměňují zážitek, ze kterého mrazí. Nebo zážitek, který se jen tak nebude opakovat. Divadelní představení Sonáta pro lžíci s Jiřinou Jiráskovou v hlavní roli splňuje obě tato kritéria.

Andrej Zvjagincev je režisér, jehož rukopis vám buď přiroste k srdci, nebo vás bude nudit. Tomu, kdo oceňuje spíš klipovité střihy a jasnou dějovou linku, která odsýpá podle jasných zákonitostí, mohou jeho filmy připadat rozvleklé a dost možná nezáživné. Pokud však máte slabost pro onen typicky ruský mix zádumčivosti, drsného zobrazení reality a snahy dát záběrům cosi jako duchovní rozměr, potom sedíte ve správném kině.

Jsou filmy, které se dají považovat za opravdu účinnou antikoncepci. Musíme si promluvit o Kevinovi je jedním z nich. Po jeho zhlédnutí vás touha po rodičovství zaručeně a alespoň na čas přejde.

V dokumentech vidím větší hodnotu než v jiných filmech. Obvykle předkládají obraz skutečného světa, jehož stránku nám média ukrývají nebo zprostředkovávají pouze tu část, kterou chtějí, abychom znali. V této souvislosti je pro mě svátkem festival Jeden svět.

Pokud očekáváte, že film o závislosti na sexu bude jen nekonečnou přehlídkou explicitních sexuálních scén, budete pravděpodobně zklamáni. Snímek Stud sice provází od počátku značně kontroverzní pověst a přístupný je až od 18 let, ale o sex v něm jde až v druhé řadě.

Návštěvu luxusního domu lásky v době přelomu 19. a 20. století zprostředkovává francouzský režisér Bertrand Bonello. Přibližuje jak rozkoš, tak i ponížení a bolest, a ukazuje obě strany mnoha mincí tehdejší zábavy bohatých pánů.

Lenka Vágnerová a Pavel Mašek, kmenoví tanečníci souboru DOT504, se rozhodli oslovit známou autorskou dvojici SKUTRu Lukáše Trpišovského a Martina Kukučku. Výsledkem je komorní celovečerní dílo s pracovním názvem TWINE, kde se jako host představí Petr Vančura.