Puškinův Evžen Oněgin je jedno z neznámějších romantických děl ruské literatury, ve kterém krom nešťastné lásky rezonuje také silná dávka nihilismu titulního hrdiny. Někomu se tento román ve verších může jevit jako zastaralý a naivní, někdo v něm pro změnu může najít něco aktuálního. Ovšem kdyby se jednalo o záležitost minulosti, zřejmě by nevznikaly časté divadelní adaptace. V letošní sezóně se pro tento počin rozhodli i tvůrci činohry Moravského divadla v Olomouci.

K režii Evžena Oněgina byl přizván Bogdan Kokotek, jenž působí hlavně na polské scéně Těšínského divadla, a to i jako herec. Nejde však o první spolupráci s Moravským divadlem Olomouc, jelikož zde už režíroval například Mistra a Markétku. Společně s dramaturgyní Michaelou Doleželovou pojali původní text konzervativně, a to jednak vzhledem ke zvolenému překladu Josefa Hory, jednak využitím prostoru a kostýmů.



Prostor odrážející emoce
Představení se odehrává na minimalistické scéně podle návrhu Krzysztofa Malachowského, jejíž dominantou je obrovské zrcadlo v pozadí, které opticky prostor zvětšuje. Dále se zde nalézá pohovka, křeslo a dvě sochy v bílé barvě. Vše sice působí sterilně, ale zároveň to metaforicky odráží emocionální pochody postav. Ty jsou mnohdy komplikované a jejich vyjadřovaní záleží na společnosti, což vystihuje i ono zrcadlo, kde krom aktérů vidí diváci i sami sebe.

S jevištěm částečně korespondují i kostýmy v pompézním stylu, což se vymyká vizuální jednoduchosti prostoru. Ženy jsou většinou oděny do bílých dlouhých šatů složených z několika vrstev a muži nosí černé fraky, s výjimkou Oněgina (Jan Ťoupalík), který má na sobě v některých chvílích bílý kožešinový kabát. Stejně tomu tak je i u Taťány (Natálie Tichánková), jejíž róba se mění v aktu „přijetí dospělosti“, kdy se provdá a začne nosit červené šaty. V této inscenaci také figuruje estetizující prvek v podobě černě oděné baletky, která na jeviště vstupuje ve vypjatých chvílích a zdůrazňuje jejich ponurost, jak je tomu například při souboji Oněgina a Lenského.

I verše lze vyprázdnit
Ač se tvůrci vzhledem k vizuálnímu provedení snažili o precizní a čistý divadelní tvar, v případě hereckých výkonů se tato vyumělkovanost režisérovi vymstila. Herci totiž využívají pro svůj projev deklamaci, která je dramaticky přehnaná. Dobrým příkladem může být moment, kdy Natálie Tichánková jako Taťána píše Oněginovi dopis. V této fázi herečka text odříkává v obrovské křeči, kterou doprovází nepřirozené a přehnané vzdychání. Někteří diváci dokonce na toto jednání reagují smíchem, avšak tato dramatická část má vyvolat porozumění hlavní hrdince. Nutno podotknout, že Natálie Tichánková tento typ rolí naivních mladých dívek ovládá. Tak je tomu například v Cyranu z Bergeracu, kde hraje Roxanu. Tento deklamativní styl narušuje ztvárnění postavy básníka Vladimíra Lenského Petrem Vaňkem, který různá svá lyrická pojednání o lásce odříkává běžným způsobem mluvy, což je v jeho případě dosti velkým paradoxem. Nelze se tak zbavit otázky, jestli nejde o parodii romantických hrdinů, čemuž ale neodpovídají ostatní složky inscenace. V nepoměru ke svým kolegům stojí Petr Kubes ve vedlejší roli Guillota, skrze jehož perspektivu je částečně příběh Evžena Oněgina vyprávěn. Kubes hovoří naprosto spontánně a přirozeně. Po jevišti se pohybuje svižně, a ač jeho gesta nejsou tak „velkolepá“ jako jeho kolegů v hlavních rolích, je jasné, co chce sdělit.

Říká se, že málo je někdy více, a to platí i o této inscenaci, jelikož snaha o vyumělkovanost se může proměnit ve fiasko. Ač tvůrci se snažili diváky zaujmout například skrze vizuální provedení, herecké výkony předlohu vyprázdnily a neposkytly žádné sdělení, naopak došlo k její nechtěné parodii. Domnívám se však, že tento text má stále dnešnímu publiku co nabídnout, jak tomu bylo například v případě ostravského Divadla Petra Bezruče, kde Jan Mikolášek získal za režii cenu Nadace Český literární fond.


Evžen Oněgin
Moravské divadlo Olomouc (Horní náměstí 22, Olomouc)
premiéra 12. 4. • nejbližší repríza 20. 9.