Na severu Čech, pár kilometrů jižně od Nového Boru, leží Česká Lípa. Ve čtyřicetitisícovém historickém, dělnickém městě najdete rockové i EDM podniky, festivaly Všudybud a Lípa Musica. Od roku 2014 se však stal nejvýznamnějším kulturním příspěvkem jazzový klub U bílýho černocha. Přestože posledních sedm let trávím čas převážně v Praze, udržují si výsadní postavení mezi mými nejoblíbenějšími místy stále aktivně, nejen ze setrvačnosti.

Klub U bílýho černocha má/vlastní unikátní interiér, jehož zdi zdobí vedle plakátů jazzových interpretů napříč dobou i zaplněné knihovny a oddělená část klubu JASSART nabízí klidnější prostředí a místo pro výstavy lokálních umělců. Za roky své existence se v něm prostřídali jak hudebníci z muzikantsky bohatého zdejšího „Severu”, tak i hosté z Velké Británie, JAR, USA, Mexika či Brazílie. O vystupující i zákazníky se v něm společně se Zuzanou Nešněrovou stará jeho zakladatel Pavel Šmíd. V následujícím rozhovoru jsem si s Pavlem povídal o jeho jazzových začátcích, co s neslušnými zákazníky nebo jak si Černoch pěstoval své publikum.

Za založením a provozováním jazzového klubu se zpravidla očekává silný zájem o tento hudební směr. Jak ses k němu dostal ty? A hraješ na nějaký hudební nástroj?
Naštěstí ne. Byl jsem spíš vychovaný ke sportu, kterým jsem žil po většinu svých žákovských let. Ale na začátku hudebního zájmu stál punk, metal, hardcore. Nejzajímavější byla léta okolo roku 1989, kdy jsem s kamarády punkem podkopával komunistický režim. Ještě pár dní před pražskými studentskými demonstracemi se v Teplicích protestovalo za čistý vzduch. Jazz každopádně přišel až po punku. Asi ve dvaceti jsem dostal kazetu s poslední ne moc dobře kritiky ceněnou Milesovou deskou Doo-Bop. Naštěstí je album hozené spíše do rapu, takže je stravitelnější pro takového posluchače, který se s jazzem doposud nepoznal. Zaujal mě a zajímal jsem se o něj víc a víc. Přečetl jsem si Milesův životopis, poslechl si celou jeho tvorbu.


Takže Miles Davis byl tedy tím vstupním článkem?
Ano, on za to může. Myslím si, že pro posluchače i hudebníky je to jazzový guru. Coltrane byl ryzí technik, Armstrong showman, který bavil lidi. Ale Davis viděl do budoucna, takže hudbu určoval a vytvářel nové hudební cesty.

Jak se tvůj zájem o jazz vyvíjel dál?
Byla to jiná doba. Žádný internet či Facebook a existovalo jen pár hudebních časopisů, takže když si chtěl člověk hudbu vychutnat a poznat novou, musel znát hudební kritiky, číst recenze, pídit se po informacích. Dnes jsou hudebním kurátorem spíš ty sociální sítě a čím víc lajků, tím je ten umělec lepší. Mně ale připadá, že je to spíš obráceně. I tady v klubu poznávám, že čím lepší hudebník přijede, tím je tu možná míň lidí. Já hodně sleduju například allmusic.com, kde pravidelně vycházejí recenze nových desek. Přijde mi, že v ostatních žánrech se hudba točí furt dokola, je to taková nostalgie, ale jazz se dokáže asimilovat do jakéhokoliv jiného žánru, dokáže hudbu pořád a nově obohacovat.

Přesuňme se už ke klubu. Jestliže byl na začátku zájem vyvolaný Davisem a na konci jazzový klub ve městě, jako je Česká Lípa, je to kus cesty. Co se na ní stalo?
Já bych to neviděl jako něco výjimečného. Životem jsem byl formován tak, že mám rád změny a výzvy. Řadu let jsem pracoval v záchranné službě u nás na severu a pak jsem odešel hledat štěstí do Prahy. Ale po čase jsem se vrátil s nějakými zkušenostmi a nic jiného mě nenapadlo, než začít dělat to, co mě nejvíce baví. Když jsem měl pak vydělané nějaké peníze, mohl jsem je buď investovat do nového auta, nebo do nové budoucnosti, nové práce. Jelikož nejsem materialista, řekl jsem si, že zkusím udělat utopistickou věc a otevřít v tomhle dělnickém městě něco troufale jiného, než co tu kdy bylo. Nejdůležitější bylo vydržet a mít kolem sebe fajn lidi. Na začátku byl můj velký kamarád Leoš Stránský, skvělý hudebník se širokým rozhledem v hudbě. Po nějaké době si zvolil jinou cestou a přišla Zuzka, která je dnes pro klub už nepostradatelným člověkem.

Zkusil bys porovnat svoji vizi klubu na začátku se současným stavem? Jak moc se liší?
Prvotní vize byla provozovat malý žánrový klub, který bude znám i za hranicemi okresu, bude si držet dramaturgickou kvalitu bez kompromisů, a díky tomu si získá svoje publikum. Nyní jsme možná v polovině cesty. Já jsem v tomhle realista – Česká Lípa je čtyřicetitisícové město, a kdyby na nabídku jazzu odpovědělo třeba půl procenta lidí, tak to pro klub stačí. Takže když to bude 200 lidí, pořád to bude fajn – a to se možná povedlo. V začátcích jsem se snažil dělat jazzový koncert každý týden, což se ukázalo jako moc. Dnes to jsou měsíčně dva jazzové či bluesové koncerty a dva jiného žánru, což nejspíš představuje z mojí strany kompromis.

Co bys řekl o návštěvnících klubu? Nacházejí se mezi nimi i jazzoví nadšenci?
Myslím si, že v publiku převažují lidi, kteří chodí spíš za tou klubovou atmosférou, kterou pak zároveň vytvářejí. To dělá klub klubem. Jasně, jsou tu koncerty postavené na populárních hudebnících, jako jsou třeba Rudy Linka nebo Laco Deczi, kdy lidé přijdou primárně opravdu za hudebníkem. Potom ale máme muzikanty z ciziny, které tu nikdo nezná, ale stejně lidé přijdou za atmosférou. Nemyslím si, že by primárně přišli na Eval Lovett z Izraele, spíš je možná berou jako exotiku, něco nového, což je fajn, sám mám nové věci rád. Je smutné, když se na baru bavím s dvacetiletým klukem, který poslouchá Led Zeppelin nebo Iron Maiden, protože o nich ví od svého táty, ale nic novýho nezná. Je škoda, že se sám víc o hudbu nezajímá, protože skvělých nových věcí je plno.

Je nějaký hudebník, kterého bys tu vyloženě chtěl a kterého se do klubu už delší dobu pokoušíš dostat?
Já se o nikoho moc nepokouším, ono to přichází tak nějak samo. Někdy je to otázka štěstí, když se mi při turné sám někdo ozve a mně se zamlouvá, do klubu pozvu. Pak tu mám část kluků z Prahy, se kterými jsme se domluvili, že tu párkrát do roka vystoupí. Třeba TRIPlay nebo Bladderstones, Filip Spálený… Určitě má každý sny, ale já jsem realista. Hlavní je, když se večer povede, má správnou atmosféru a kvalitu. To je důvod, proč to dělám. Pro mě je lepší, když na koncert, který musím nakonec doplácet, přijde dvacet lidí, co odcházejí spokojení, než kdyby tu bylo sto osmdesát lidí a z toho padesát naštvaných. Tak to je, neděláš to pro peníze, ale pro sebe.

Jak se stavíš ke konceptu náš zákazník – náš pán, když obsluhuješ ve vlastním klubu?
Na začátku mi dobrý kamarád řekl: „Máš dvě volby. Buď dáš do rohu jukebox, budeš lítat od stolu ke stolu a mít nával lidí, ale za rok tě to přestane bavit, protože sedmdesát procent lidí tě bude štvát, protože se neumí chovat. Nebo si to uděláš podle sebe a hulváty budeš napomínat. Oni se naštvou, odejdou a nevrátí se, a místo nich získáš pravidelné zákazníky, kteří si místa budou vážit, a ty si budeš vážit jich. Takže bych ten koncept upravil – náš slušný zákazník, náš pán.

Ostatně jediný incident s policií se tu odehrál kvůli oslavě padesáti sboristek. O půlnoci mi volali, ať se zklidníme. Myslel jsem, že si ze mě někdo dělá srandu, ale když mi řekli, že nás vidí před klubem a řveme jim do oken padesát metrů přes zámeckou zahradu, sboristky jsem tedy uklidnil.

Co bys řekl na tvrzení, že jazz dnes zažívá renesanci?
Já bych to nenazýval renesancí, ale vývojem. V minulém století díky němu vznikala spousta žánrů. Například si myslím, že hip hop je dcera jazzu atd. Jak už jsem zmínil, jazz má výhodu, že se dokáže skvěle asimilovat. Teď rád poslouchám třeba věci, které jsou mixem jazzu a trash metalu. Obráceně to nejde, to pak působí vtipně, jak je vidět na vystoupení Kamasi Washington a Metallicy. A, i když si myslím, že s příchodem house a mixování se hudba začala zazdívat, ani moderní technologie jazz nezastavily.

A jak vlastně vznikl název klubu U bílýho černocha?
Kdo to chce vědět, ať se staví a zeptá se.