Smrt není sen. Pro smrt tě laskám.
S posledním výdechem mojí duše budu tě velebit.
Ponurá neděle.

Pasáž z textu maďarské písně sebevrahů „Szomorú Vasárnap“ více známé v anglické adaptaci „Gloomy Sunday“ sebou nese své prokletí. V určitém období byla dokonce zakázána, protože v posluchačích probouzela tak hluboce bolestné pocity tíhy vlastního utrpení, že si při poslechu mnozí sáhli na vlastní život a učinili z ní svůj epitaf. Právě probíhající výstava „Gloomy Sunday: Hungarian Madness“ v pražské Trafo Gallery tento mýtus bohužel potvrzuje, neboť tři týdny před zahájením spáchal kurátor A. S. Berber sebevraždu. Jeho text v doprovodném katalogu výstavy vypovídá o filosofii dekadentního života, jež ovlivňuje a charakterizuje díla pětice vystavujících maďarských umělců, kterými jsou Géza Szöllősi, Zsófi Pollmann, Csaba Kis Róka, a představitelé umělecké skupiny„Budapest Horror“ László Győrffy a Máriás István aka Horror Pista.


V rámci současného uměleckého diskursu a estetických trendů, kterým současné umění podléhá, je celkové téma dekadence i vizualita a tématika většiny děl neatraktivní a nechtěná. Jenže o to právě jde. Dekadence by neměla být něčím chtěným, kritiky přijímaným a hipstery velebeným. Její místo bude vždy na okraji zájmu většiny, a je to dobře, protože frustrace z nepřijetí je sémě vzdoru, vztek je hnací motor k angažovanosti a boji proti názorům a postojům té společnosti, jež dekadenty zavrhla a vypudila na svůj okraj. Špatně se ovšem dívá na autory, kteří se za každou cenu snaží vybočit a zapadnout do party těchto odpadlíků. Takových autorů bychom jenom na tuzemské scéně mohli jmenovat celou řadu, že ano? Velkým štěstím je však pečlivý selektivní výběr trojice zahraničních kurátorů, již nám zprostředkovali seznámení se s tvorbou maďarských dekadentů mladé a střední generace. Sympatické na výstavě je nedělání rozdílů mezi začínajícími umělci (Zsófi Pollmann) a těmi světově proslulejšími (Géza Szöllősi). Utvrzuje to jenom dojem jisté sounáležitosti, kdy v boji za stejné hodnoty a ideály jde elitářství stranou a vzniká jedna velká parta.

Oproti jiným výstavám zabývajících se dekadentním uměním hýří „Gloomy Sunday“ překvapivou barevností a humorem. Ať už je to humor parodický (László Győrffy) nebo černě absurdní (Horror Pista) či humor poněkud dětinský svým pitvořením se nad mrtvými zvířecími těly (Géza Szöllősi), jde o velmi milé a veselé konstatování toho, že náš svět je v prdeli, ale že to vlastně nevadí, protože už jsme se z toho stihli zbláznit, takže si tu apokalypsu uděláme hezkou. Možná právě takové odlehčení a humor jsou hlavním rysem maďarských představitelů dekadence. Nejlépe vtipy pochopí divák, který se v umění dekadence už orientuje a zná například díla The Chapman brothers, Aubrey Breadsleyho či Francisca Goyi nebo Hieronyma Bosche.

Ocenit lze také široké spektrum zvolených médií. Na výstavě jsou k vidění keramické objekty, sochy ze zvířecího masa, taxidermické objekty, instalace s ručně šitou figurou v životní velikosti, dále jsou zde kresby fixem i airbrushem, grafické i digitální tisky, koláže a v neposlední řadě několik maleb od Csaby Kis Róky.

Výstava je v posledních letech jedinou, která se pokouší českému publiku přiblížit práce autorů v nedalekém Maďarsku. Ač se jedná jen o určitou subkulturu, naskytla se nám jedinečná příležitost poznat a porovnat jejich tvorbu, což je v každém ohledu přínosnou zkušeností. Vřele doporučuji výstavu do jejího konce v polovině srpna stihnout, protože je velmi osvěžující vidět vystavovat pro české publikum doposud neznámé autory. Akorát asi svého psa a malé děti nechte raději doma, později pochopíte proč. ∞


Gloomy Sunday: Hungarian Madness
Trafo Gallery (Pražská tržnice – Hala 14, Bubenské nábřeží 13, Praha 7)
29. 6.—12. 8.