Dominik Zezula, jehož pracovní činnost tvoří kritizování profesionálních fotbalistů, a Tomáš Havlen, právník konvertující k fyzice, se potkali na koncertě Priessnitz. Slovo dalo hudbu a v srpnu 2011 začaly být slyšet první tóny post-hudby. Minimalistického divného existencionálního popu z Prahy nebo Brna.

Ve své poličce mají dvě EP a jednu desku Artefakty. Ta si drží svébytnou linku. Jak hudební, tak formální – všech šest jejích tracků končí na ypsilon. A Dominik s Tomášem zase často s kocovinou. Díky jednotě času a místa shodujícího se s Bratry Orffy zahráli na předání letošních hudebních cen Apollo, ačkoli nebyli ani nominovaní. A rovnou přímo cover vítězné kapely.

Jak jste zpětně spokojení s Artefakty? Máte pocit, že jste využili veškerý svůj potenciál?
Dominik: Všechny desky jsou vlastně odrazem toho, kde jsme byli v době, kdy jsme na nich pracovali. Doteď náš klasifikují jako noise-pop nebo hipster-pop s prvky noisu, ale žádné prvky noisu tam nejsou. Místy je to trochu rozbořené, ale to vychází z jiných estetických kořenů. Celý projekt vznikl tak, že jsem chtěl dělat noise-pop. Koupím kytaru, krabičky a budu na pódiu dělat bordel. To bylo v době, kdy jsme milovali slowcorovou scénu, Codeine třeba. Idea byla dělat něco jako Red House Painters, ale s pořádně zapojenýma kytarama. Kdybychom v tomto přístupu vytrvali, tak teď budeme mít pravděpodobně základnu v Brně.

V Brně?
V Brně jsem strávil pět let na vejšce. Do Prahy jsem se přestěhoval loni v červnu. Potom, co jsem slavnostně ukončil vysokou školu tím, že mě vyrazili.

Takže z toho se bere ta depka v textech.
To ani ne. Já bych spíš měl depku, kdybych se v osmadvaceti ohlédl za svou kariérou a zjistil, že mám bakalářský titul a je mi to úplně k ničemu. Tomáš to má podobně – ten vypadl z práv, akorát měl tolik soudnosti, že to udělal po roce. Tomáš je z Liberce a v Praze bydlí tři roky. Liberec znám, tam jsem měl holku.

Takže zase širší fanouškovská obec. Dobře to děláš, Dominiku. Rozjeďte tu hudbu, až si vybudujete základy v různých městech, a pak připravte šňůru a budete mít všude plno…
Já už na tyhle věci začínám být docela starej, abych objížděl republiku, hledal si slečny a budoval si základny tímhle způsobem. Ze Svitav jsem jezdil do Liberce, to bylo vždycky krásný. Autobus za 140 Kč tam jel čtyři hodiny, stavělo to naprosto všude, v Liberci mínus dvacet…

Máte dobře vybrané role – úloha textaře ti vzhledem k množství tvých životních příběhů evidentně sedí.
Naučil jsem se dávat emoce, inspiraci a zážitky do takový storage. Nějak si to ukládat do paměti. Většinou si píšu jen náměty. Konkrétní text většinou vzniká tak, že mám hrubou představu o melodii. Nejlépe se mi skládá, když někam jdu nebo něco dělám. Většina textu na Artefaktech vznikla tak, že jsem ještě na vysoké v Brně dělal brigádně ve skladu noční šichty. Dvanáctky. V šest večer mě tam nahnali a v šest ráno jsem šel domů. Předák ti řekl – vidíš tam těch dvě stě palet, vezmi si paleťák a převoz je o dvacet metrů sem. Pak to děláš tři hodiny v kuse. Nemůžeš u toho nic poslouchat, nehraje tam ani rádio. Svítí do toho artificiální zářivky, orwellovské blikání, pípání. Všichni kolem tebe jsou strašně blbí… a co? Tak jsem to využíval k tomu, že jsem si v hlavě sumíroval texty a pak v šalině cestou domů je zapsal.

Tomáš: Já jsem to měl přesně opačně – po škole jsem šel zpátky do Liberce. Pracoval jsem rok v multikině jako manažer s vyhlídkami na kariérní vzestup. Půl roku jsem nedělal nic, jen jsem chodil do práce a pil. Pak jsem si řekl, že už to takhle nejde dál. Dal jsem výpověď, nakoupil literaturu o zvukařině. Potkal jsem Matěje Chlupáčka, který mě zaháčkoval do filmu, a nakonec jsem za ním odjel do Prahy, abych s ním dělal film. Když jsme v zimě 2011 v post-hudbě začínali, tak nám udělal klip k historicky první skladbě, kterou jsme napsali ve strašný kocovině v Brně – Čtyři bílé stěny.

Takže standardní podmínky pro psaní vašich textů jsou kocovina, Brno… Dá se z textů poznat, kde jste jaký napsali?
Já to poznám. Každý text má určitou poetiku, která se odvíjí od toho, o kom je a kde vznikl. Musím si vizualizovat místo, kde se odehrává. Vždy je to nějaké konkrétní město. Třeba text Barikád se v mentální mapě odehrává na nádraží v Pardubicích. To v něm není a nikdo to nemá šanci zjistit, ale pomáhá to mentálně ukotvit jeho příběh. Základní pravidlo scenáristiky – je úplně jedno, co vidí divák, ale ty potřebuješ mít v hlavě vymodelované příběhy úplně všech lidí a míst. A pak z toho vybrat, o čem budeš psát. Divák nebo posluchač to nepozná, ale pozná, pokud ty nevíš, o čem mluvíš, protože to nebude uvěřitelné.

V Brně vznikly Skořápky. V tom skladu. Přístavy jsou zase jediný pražský text – to je i jediný track, ke kterému jsem nedělal hudbu. Přístavy jsou vlastně song od Beatles – byl jsem v Praze na návštěvě u Tomáše. Ten použil akordovou posloupnost jednoho jejich songu, nabouchal to do počítače a čtyřikrát zpomalil.

Takže jste vlastně takoví – v legraci –vykrádači… Jak jste se dostali ke spolupráci s Orffama? Že by podobná linka s vaší tvorbou?
Loni jsme hráli v Jamu v Opavě. Přijeli jsme, zeptali se – kde máme backstage. Jáchym, který koncert zařizoval, řekl – vidíš ten velký stůl u baru, tak tam. Takže jsme si šli sednout do backstage, během večera přijel Lukáš z Orffů, popovídali jsme a měsíc zpátky se nám ozvali. Ivánek na Apollu nemohl hrát a volal, že kdybychom náhodou chtěli zahrát my…

Kolikrát jste slyšeli Šero?
Vážně hodněkrát. Texty by nefungovaly v jakémkoli jiném prostředí a obráceně. Je to hodně provázané. Šero, Houpací koně a Kittchen jsem poslouchal nejvíce z českých věcí. Tyhle tři desky v nominacích vyloženě čněly. Je to taková vlna nového alternativního popu.

A proč myslíš, že Apollo vyhráli Bratři Orffové? Vždyť vy jste taky dobří.
Protože my jsme především nesplnili podmínky pro Apollo. Já jsem říkal, že na Artefakty přidáme ještě track, abychom o vteřinu přelezli třicet minut. Ale takhle jsme zůstali s deskou Artefakty na 24 minutách a šesti trackách. Máme ale ještě tři EP. Na připravovanou novou desku půjde pravděpodobně deset věcí. V září jsme říkali, že vyjde v lednu. Pak jsme to posunuli na březen. Teď říkáme, že vyjde letos.

Musíš být z Krnova a musíš být Orff, abys mohl získat Apollo.
Teď je taková rovnice, že každý interpret se musí jmenovat od B, aby získal Apollo. Bonus, Boris, Bratři… Musíme se přejmenovat.

Jste introvertní autoři, co si tvoří v tom svým pokojíčku?
Dominik: Scénu musíme sledovat, abychom nedělali to, co jiní. Ani jeden nejsme z hudebních rodin. Já jsem hrál na bicí v punkový kapele a Tomáš v grungeový na basu. Byl to takovej libereckej Kurt Cobain. Chceme dělat něco osobitýho, co nám je vlastní. Vzhledem k tomu, že každý z nás poslouchá něco zcela jiného, tak z toho vzniká to, co vzniká. Já říkám – je to folk. Na novou desku mám napsaných třináct věcí, rozdělanou čtrnáctou. Už teď máme jednu hotovou skladbu s Kittchen, jeden cover od Orffů. Scéna funguje provázaně.

Vnímáš svoje texty jako poezii?
Spíš jako písničky. Nové věci na desku mají písňovou formu, střídají se sloky, refrén. Ty alternativní věci jsem vyházel. Cítíme, že to, co děláme, vlastně pop je. Nějakým způsobem je to sice alternativní a forma v tomhle prostředí ne úplně rádiová… Všude na západ od Rozvadova rádiová je, příkladem je třeba kapela Purity Ring. Jsou to ti písničkáři, kteří vychází z klasické podoby songů a přenáší to do elektroniky.

Tvoje texty jsou hodně epické. Moc si nedovedu představit, jak můžeš konvertovat na písňovou formu.
Jde to. Dá se zachovávat refrén jen melodicky a dát tam konkrétní symbol, který se pak opakuje. Artefakty už jsou docela úsporné. Náš první víc známější song Remorkéry měl původně 64 slok, proškrtal jsem ho na 32 slok. Ale tam jsem skončil a už nevyškrtnul ani slovo. To jsem napsal dva a půl roku zpátky. Když na to koukám teď, tak si říkám, že se z toho dal udělat velmi silný text, když bych se zbavil vaty, která tvoří asi 70 procent. Je to stejné jako u kterékoli tvůrčí činnosti – je potřeba se vypsat. Když jsem si do šuplíku skládal folkový věci, tak to bylo každému jedno. Pak jsem začal své věci pouštět kamarádům a už tam byla určitá zodpovědnost jak k nim, tak sám k sobě. Jdeš s kůží na trh. Dávám si pozor na délky slabik. Třeba text Přístavy byl za půl hodiny hotový, ale pak jsem ho asi pět hodin osekával do výsledné podoby. Jsou to detaily, které nepostřehneš, když posloucháš, ale postřehneš, když tam chybí.

Co texty v angličtině?
Anglicky umím dobře. Technicky s tím nemám problém. Ale není to můj rodný jazyk a to vyjádření není tak přesné. Psát česky je pro mladé kapely trend, který se vyplácí. A je to vidět. Kdy vyšla univerzálně přijímaná anglická nahrávka? Carloff to rozhodně nebyl. Never Sol taky ne. Nová deska Umakartu vzbudila velký ohlas. Všichni tihle umělci dělají dobré svébytné české texty. A to zažívá brutální renesanci. Zpívat anglicky už dávno není kůl. Můj textařský vzor je Švejdík. Baví mě, jak to působí, že nad textama nepřemýšlí a dokáže pracovat s naprosto vyžvýkanými motivy, banálními věcmi, ale dostává do toho strašně silné sdělení, protože je nejlepší pozorovatel. Nepotřebuje tu jazykovou obratnost, aby dosáhl sdělení. Je to něco podobného, jako dělal v devadesátkách Petr Fiala. Krajčo je velice dobrý textař, mistr dobře zvládnuté formy, ale už je jedno, že v textu nic není.

Jak budete řešit booklet nové desky? Aktuálně v tom vnímám velký potenciál, protože si dnes všichni hudbu pořizují hlavně v mp3 a když už kapela vydá CD, tak je to většinou jednoduchý paperback.
Máme v tomhle obrovskou výhodu. Artefakty nám dělal grafik Michal Peichl. Baví mě na něm, že má naprosto distinktivní styl. Ať udělá cokoli, je poznat, že je to od něj.

Plánujete zůstat v aktuální sestavě, nebo chcete do budoucna víc spolupracovat s dalšími muzikanty?
Post-hudba bude vždycky fungovat jako duo. Dokud se na sebe nenaštveme. Ale každý máme hromadu věcí kolem. Já mám už v podstatě napsané folkové EP, už sháním jen banjistu. Teď ale nechci tříštit pozornost. A Tomáš produkuje desky dalším lidem. ∞