Nevěděla jsem to. Netušila jsem, že se něco děje. Nevnímala jsem, že někde ubylo těch, kteří postávají na pražské ulici a tvoří, reprodukují nebo boří (záleží na osobě, která se na ně zrovna dívá). Většinou se takovým místům aktivně vyhýbám: turisté, davy, Rusové prodávající kýčovité předměty, jež by měly připomínat Prahu a připomínají Moskvu, orloj, davy, davy a mezi tím vším buskeři, kterým v tuhle chvíli nateklo do jejich nezávislých bot…

„Jsem jako všeumělec, který je mistrem ničeho“
Od prvního března platí v hlavním městě vyhláška, která busking, neboli pouliční vystupování, upravuje, a bohužel pro ty, jichž se týká nejvíc, upravuje jej podivně. Jeden z paragrafů například omezuje produkci podél břehů Vltavy: „Pouliční uměleckou produkci ve formě akustické produkce lze provozovat na místech nacházejících se na levém břehu Vltavy pouze v hodinách označených lichou číslovkou, na pravém břehu Vltavy je možno tuto produkci provozovat pouze v hodinách označených sudou číslovkou…“ Jdu na sever, jdu na jih. A nedocházím nikam. Pouličnímu umění se věnuje projekt Busking = Asking současných rezidentů Archa.labu Spielraum Kollektiv (dvojice Linda a Mathias Straubovi), a to i formou dokumentárního divadla. Diváci mají například v rámci představení Busking un/limited možnost seznámit se s reálnými příběhy buskerů a sami se vyjádřit k aktivitě buskingu formou hlasování u stolků, u kterých sedí. „Je busking jen pro turisty? Jste pro to, aby mohl hrát ve veřejném prostoru každý, bez ohledu na kvalitu?“ Já seděla u stolku reprezentujícím Mosteckou ulici a vyšli jsme jako „probuskově naladění občané“.

A mimochodem, co na to buskeři? Nebo spíš, co na to jedna buskerka?


rozhovor s Tessie, pražskou hudebnicí

Považuješ se za buskerku. Když si představíš normální den běžného člověka, který jde ráno do práce, jak vypadá ten tvůj pracovní den?
Ono už to takhle od prvního března nevypadá, ale jak vypadalo… Spala jsem třeba do desíti, protože jsem spíš noční pták. Když bylo hezky, tak třeba do devíti, protože jsem věděla, že bude fronta. Vzala jsem věci, přijela jsem na Staromák, tam jsem se s ostatními domluvila na časech, kdy kdo bude hrát. Pak jsem byla třeba na Staromáku s lidma, nebo jsem šla někam na oběd, na kafe, učila jsem se a čekala, až si budu moct zahrát. Zahrála jsem si, sbalila se a šla domů.

Říkáš, že takhle to fungovalo do prvního března a potom změna; v jakém smyslu ji vnímáš?
Já jsem chtěla jít po prvním březnu hrát jednou jedinkrát. Nemohla jsem z psychických důvodů. Třetího jsem tam přišla a složila jsem se… Tři hodiny jsem jenom brečela, musela jsem počkat čtrnáct dní, pak jsem se odhodlala, ale prostě jsem nenašla místo. Šla jsem v šest večer a přišla jsem před Mikuláše, říkala jsem si, že si zahraju akusticky, sice vydělám míň, ale co se dá dělat, zahraju si prostě pro ten pocit, že jsem na Staromáku. Začala jsem hrát, jenže přišli nějací houslisté, že už tady na místo čekají dlouho, tak jdu na Můstek, tam taky někdo hraje, jdu k Palladiu… Pak jsem začala přemýšlet o alternativách, ale třeba Železná je zakázaná a já chtěla hrát na rohu v Havelské, jenže se nemůže hrát dvacet pět metrů od místa, které je pro busking zakázané. Hodinu jsem chodila centrem a brečela. V tu chvíli jsem to vzdala úplně, protože jsem ztratila odvahu.

Kdybys měla zhodnotit největší průšvih nové vyhlášky, co buskerům nejvíc zavařilo?
Strašně moc věcí. Mám kamarády, kteří hrajou na didgeridoo a na další etnické nástroje, úplně je to zrušilo, protože hráli třeba na bonga. Byli jedni z nejlepších buskerů v Praze. Nemůžou hrát. A pak ty hodiny, to je totálně v háji, s tím už člověk ani nemá chuť hrát. Ve vyhlášce je to popsané divně, člověk si ji může vyložit různě, a to je ten problém. Třeba etnické nástroje – i kytara může být etnický nástroj. V tom případě zakázali veškeré nástroje. Každý policista to může vzít jinak; jeden projde kolem harmonikáře a řekne „V pohodě, hraj,“ druhý přijde a dá mu pokutu za to, že hraje moc vysoké tóny. Doplatili na to i hodný buskeři, ale byli i takoví, kteří hraní na Staromáku dost prasili. Třeba se stávalo, že když byl prostor, hrál tam jeden pianista pět hodin to samé a já se nedivím, že lidem vadil, jde o lidskost. Některý buskeři šli jenom za penězma a tak hráli a hráli a hráli… Lidi, co psali vyhlášku, vůbec nevědí, jak busking funguje, takže nevědí, jak to udělat, a je jasné, že vyhláška vypadá tak, jak vypadá.

Vnímáš ale, že nějaká regulace potřeba je?
Určitě, vzhledem k lidem, co toho hodně využívali. Znám lidi, kteří si prostě každý den vybojovali místo, hráli tam třeba tři hodiny, nahrabali si peníze a teď se dloubou v nose, protože mají peníze a nemusí nic dělat, a já jsem byla slušný člověk, který počkal celý týden a přišel si zahrát třeba o víkendu.

Pojmenováváš, že existují různé typy buskerů, „slušní“ a „špatní“.
Určitě, a to nejsou zlí, že zabírají moc místa nebo hrají moc nahlas, ale třeba, že i vědí, že neumí hrát, ale jdou za penězma. V říjnu se v Arše pořádala diskuze, kde se sešli rezidenti, zastupitelé a my buskeři, a mluvilo se o problémech. Já jsem tam promluvila a jako první bod jsem uvedla, že jsou dvě skupiny buskerů, a za tím si stojím. Nějaká regulace by být měla.

Ale nesouhlasíš s formou, která je teď…
To určitě. Ne.

Připouštíš, že jsou lidi, které buskování obtěžuje, bavili jste se o nějakém vhodném řešení?
Mě to napadlo, až když to někdo řekl, ale je to geniální, je to o tom udělat si s tím práci, což lidi, kteří vyhlášky sepisují, neudělají. Fakt se zaměřit na problematická místa, říct si, tady jsou třeba kanceláře, takže tady to bude vadit ve všední dny, takže buskování povolíme jenom o víkendu, a tady zase bydlí hodně lidí, tak ho povolíme zase přes všední dny. Pokud na Staromáku bydlí lidi, kteří chtějí mít večer klid, tak to povolíme s kombem třeba jenom do šesti večer, ale těch pár hodin bych povolila přece. Praha je jedno z nejnavštěvovanějších míst a přijde mi škoda, že má přijít o dobré muzikanty.

Co s tebou teď bude?
Jsem na pracáku, učím se, cvičím, flákám se, ale v létě se chystám vyjet, risknout to, jet do Evropy. Už si plánuju cestu, kde budu a kdy budu. Vždycky se to nějak zvládne, ale ještě se dost bojím, nechce se mi jet samotné. Mám kamarádku v Dánsku, která taky buskuje, tak třeba pojedu s ní. Chci to risknout.

Do budoucna si dovedeš představit chodit do klasické roboty od osmi do čtyř?
Fakt nevím. Podle mě se jednou uklidním, jednou přijde rodina a v tu chvíli se to zastaví. Do té doby, minimálně dalších pět let, to bude takový. Předpokládám, doufám, že to půjde… ∞