Umělecké dílo je filozofickou tradicí považováno za nejdokonalejší výtvor lidského ducha. Na obraze není přebytečného tahu, každý tón skladby je zdůvodněn a každé slovo románu přispívá k celkovému významu textu. Umění dvacátého století se této tradici vzpírá a vzniká naopak zcela nahodile, bez záměrného uspořádání. Podařilo se mu tak založit tradici novou? A má dnes stále šanci zaujmout?

John Cage je širší veřejnosti známý především jako autor 4‘33“, čtyřapůlminutové skladby, ve které nezazní jediný tón. Co lze zprvu považovat za vtip, je výsledkem skladatelovy poměrně radikální filozofie umění. Cage přichází s novou interpretací tradičního pojetí umění jako nápodoby přírody. Umění „napodobuje přírodu ve způsobu svého chodu/operace“. Za přírodními jevy již nemůže moderní člověk vidět intenci Boha stvořitele, ale dlouhý sled náhodných událostí. Obdobně má být podoba díla zcela náhodná a umělec jakožto „stvořitel“ má zcela zmizet. Metodou, kterou Cage pro tento účel vymyslel, jsou tzv. chance operations, náhodné operace, které zajišťují to, že je jakákoliv autorská intence zcela potlačena.


Cageovy náhodné skladby tak vznikají na základě hodu kostkou, tahání náhodných čísel či pomocí sofistikovaného systému hexagramů staročínské knihy I-ťing (Kniha proměn), kterou skladatel hluboce studoval. Zprvu takto generoval jednotlivé vlastnosti tónů, které zapisoval do klasické evropské notace a následně vždy stejně interpretoval. Tím však skladby nemohly dostát věčného procesu a pohybu, ve kterém příroda je. Proto Cage svou metodu náhody rozvinul pojmem indeterminacy, neurčenost. Psal skladby v nejrůznějších grafických notacích a slovních pokynech, které zcela neurčují, co se má hrát. Hudba tak vzniká vždy nanovo a skladba nemůže zaznít dvakrát stejně. Takto lze chápat i 4‘33“, jako výsek času, kdy se má naslouchat a nikdy nemůže být předem určeno, co zazní.

Nejvýznačnějším výsledkem Cageova neurčeného přístupu je Klavírní koncert. Noty k němu tvoří 14 orchestrálních partů a sólový klavírní, všechny využívající různé druhy neurčité notace, včetně grafické. Klavírní part se skládá z 63 listů s 84 menšími kompozicemi v nejrůznějších kompozičních technikách a notacích. Klavírista si z listů vybírá pouze některé a řadí je podle svého uvážení. Neexistuje partitura pro celý orchestr, dirigent má svůj vlastní part a jeho rolí je ukazovat čas jako vteřinová ručička hodin.

Záměrnost a nezáměrnost v umění
Když jsem provedení skladby slyšel na červnovém koncertu Essential Changes v nastudování souboru Ostravská banda a klavíristy Ivo Kahánka, nemohl jsem se ubránit pocitu prázdnosti celé situace. S vědomím toho, že je skutečně všechno zcela náhodné a žádný „hlubší smysl“ se za chaotickými zvuky neskrývá, ztratil jsem potřebu ho hledat. Účinek Cageových skladeb má spočívat v probuzení vnímavosti posluchačů, v nahodilosti zvuků mají hledat vzorce a významy, které jim tradičnější hudba přináší na stříbrném podnose. Výsledkem je potom zaktivnění poslechu a vytvoření zcela bezprecedentní zkušenosti. Vědomí toho, že je vše zcela náhodné, potom může takovýto kreativní poslech utnout hned na začátku. Stejně dobře přeci mohu poslouchat zvuky ulice či krajiny, a bude to často mnohem zajímavější než náhodný klavírní koncert. Tím, že Cage přenechává všechnu zodpovědnost interpretům a posluchači a sám jim nedává skoro žádná vodítka, vzdává se možnosti posluchače přivést někam, kam by se nikdy nevydal.

Podle estetika Jana Mukařovského je dojem nezáměrnosti nutnou součástí prožitku každého uměleckého díla. Při poslechu nám vždy něco úplně nedává smysl a součástí libosti z hudby je naše neustálá snaha tyto nezáměrné prvky osmyslnit a usouvztažnit k smysluplnému zbytku díla. Kdyby bylo dílo zcela záměrné, tedy odůvodněné zákony umění, jak se o to snažil například klasicismus, šlo by o dílo nudné, které nám na první dojem dává všechno, co má. Mukařovský by se s Cagem shodl v tom, že nezáměrnost, nahodilost aktivizuje posluchače a přináší zcela nové prožitky. Na druhé straně by však trval na tom, že nezáměrnost musí být vždy v kontextu záměrného, smysluplného celku, díky čemuž má prožitek díla kam směřovat. Záměrem Mukařovský nemyslí autorovu intenci, nýbrž smysl díla, ať už významový nebo kompoziční. Cage tento smysl v některých svých skladbách úmyslně popírá a odpovědnost za jeho vytváření přenechává interpretu a posluchači. Pokud však posluchač na tuto hru nepřistoupí, nenabízí mu žádnou motivaci, aby tak učinil. Moje osobní zkušenost tak dala zapravdu spíše Mukařovskému než Cageovi. Nadšený potlesk sálu ovšem dosvědčil, že na mnohé posluchače Cageovo kouzlo zafungovalo. Pokud toho večera zaslechli něco neslýchaného, byli v otevření svého poslechu úspěšnější než já.