„Po poslechu téhle desky bude mít publikum pocit, že mě docela dobře zná,“ říká britský hudebník Sohn o zbrusu nové nahrávce Trust. Ta si ostatně důvěru vetknula do názvu, jaký neumožňuje příliš intepretací. Sohn se poprvé rozhodl přizvat ke skládání hlasy zvenčí a deska je pro něj zlomová i v mnoha jiných ohledech. Nebojí se, že to fanoušci nezkousnou? A může si skladatel introvertní hudby užívat život na turné? Sohn se teď naživo vrátí i do Prahy – 12. září zahraje v MeetFactory.

Od tvé předešlé desky uplynuly čtyři roky a svět se mezitím hodně změnil. Ale tvá hudba též. Máš obavy z toho, jak tenhle „nový svět“ přijme tvé nové album?
Vlastně uplynulo celých pět let! A jasně, hodně se toho změnilo – ve světě, ale i pro mě osobně. Znovu jsem se přestěhoval na jiný kontinent (ostatně jako s každou deskou), jsem zpátky v Evropě – a od alba Rennen jsem se stal třikrát otcem!
Mnohem větší obavy bych měl, kdyby se má hudba nezměnila. Vlastně jsem cítil, že změny všude kolem nás znamenají i to, že má stará hudba už se do toho nového světa nehodí, že ji ten svět nepotřebuje. Ale jasně že doufám, že tenhle nový svět mou hudbu přijme, napojí se na ní a ocení ji. Vlastně si myslím, že patří mezi to nejlepší, co jsem kdy udělal a těším se, až to bude venku.

Jaký máš v současnosti vztah ke svým prvním dvěma deskám? A jaký k živáku Live With The Metropole Orkest?
Odpovím na to jako dospělák. Každá věc, kterou jsem kdy udělal, byla věrohodným odrazem toho, kde jsem se v daném čase nacházel. A stejně jako v životě tak najdeme chvíle, které si hýčkáš a rád na ně vzpomínáš, ale i situace, jichž lituješ. Tenhle přístup mám odjakživa, ale na druhou stranu si s odstupem taky uvědomuju, že díky spolupráci se skvělým labelem mohly ty desky opravdu vyniknout – a navíc mě přežijí a budou tu navěky. Live With The Metropole Orkest byla jedinečná příležitost, ta deska zní jednoduše skvěle. Vlastně patří mezi věci, na které jsem nejvíce hrdý, a taky to byl krásný způsob, jak uzavřít první éru mé tvorby jako Sohn.

Tvá nová deska vznikala jinak než ty předchozí, co tomu předcházelo? Kdy se tak rozhodl a proč?
Posledních pět let nebylo snadných. Už jsem měl složenou celou desku Tundra a chytali jsme se na vydání, zároveň jsem ale cítil, že to není správné. Vrátil jsem se do Los Angeles, kde jsem dříve bydlel, a rozhodl pro úplně nový přístup ke skládání pod hlavičkou Sohn – totiž ke spolupráci s dalšími lidmi. Dříve byl Sohn vyloženě solitérní projekt.
Musel jsem z hlavy dostat představy o celé desce a sledovat jiný cíl – složit jedinou novou skladbu a vyčkat, kam mě to dovede. Po deseti dnech, kdy nefungovalo zhola nic, jsem spolu s producentem Yakobem složil track I Won’t – a hned jsem věděl, že jsem prolomil mantinel, který celých pět let vznikal v mé hlavě. Od té doby ze mě hudba je prýštila – a výsledek je slyšet na Trust.
Trust je svého druhu nový začátek. Fanoušci ale mají očekávání, která jsou – přinejmenším prozatím – navázaná na starší tvorbu.

Máš z toho obavy?
Stál jsem před velmi specifickým rozhodnutím, byl jsem na rozcestí – je to deset let od chvíle, kdy jsem vydal první písničku, třetí studiová deska… Mohl jsem buď opakovat už známé a šlapat vodu, anebo se posunout kupředu. A věděl jsem, že pokud se budu chtít ohlédnout a mít sám k sobě respekt, je třeba udělat ten potřebný skok, být odvážný a oddat se cestě, na níž budu tím umělcem, jakým chci opravdu být.

Na Trust jako by byly více cítit folkové motivy…
Já bych hlavně řekl, že ta deska zní jako vlídný, přívětivý pokoj, který tě láká k návštěvě. Posledních pár let jsem ne a ne najít inspiraci v hudbě, dokud jsem neslyšel album Absolutely od Dijona. S Yakobem, se kterým jsem na Trust intenzivně spolupracoval, nás hudební poselství té desky opravdu propojilo, ta upřímnost ve zvuku, ten smysl pro komunitu. Ta deska byla jako zdroj světla, které jsme začali následovat. Hudba se někdy zjeví, zrovna když to potřebuješ a může úplně otočit směr, kterým máš namířeno. A já budu Dijonovi navěky vděčný, že tu desku vydal a já tak mohl uniknout z vězení své vlastní hlavy a vrátit se do světa.

Skladby na Trust jsou křehké, ale je za nimi cítit i kupa práce. Jak poznáš, kdy je písnička takzvaně hotová?
Trust byl rychlý proces – trvalo to jen čtyři týdny, od první noty po mix. V zádech jsem ale měl pět let práce, experimentování, pádů i životních zkušeností. A díky tomu všemu bylo pak nahrávání relativně snadné.

Dříve jsem měl tendenci na písničkách sedět a donekonečna je předělávat – a to jsem tentokrát nechtěl dopustit, takže poprvé jsem neměl ve svém počítači ani záznam ze zkoušek. A když jsme s Yakobem dospěli do momentu, kdy jsme písničku brali jako hotovou, řekl jsem mu, že mi za žádných, ale opravdu žádných okolností nesmí ten soubor dát, i kdybych žadonil sebevíc. Takže písničky pak putovaly z Yakobova počítače přímo do Brooklynu na mix k Chrisi Tabronovi, kde jsem strávil asi týden, než jsme desku finálně zmasterovali.

Trust je opravdu vřelá deska, máš pocit, že jsi byl dříve ve své hudbě odtažitý, chladný?
No jasně! A byla to jedna z věcí, kterou jsem chtěl opravdu hodně změnit. Po pandemii by přece bylo nesmyslné vydat hudbu, která by byla chladná, odtažitá, k publiku přehlíživá. Tu změnu jsem si opravdu konkrétně vytknul, takže jsem rád, že to je poznat. Trust by měla ideálně znít jako azyl u kamaráda, kam se můžete uchýlit, když jde do tuhého. Je to deska plná lásky a odpuštění.

A je to i deska, kterou bys označil za svou dosud nejosobnější?
Ne nutně, protože třeba album Tremors bylo až bolestně osobní, byl to doslova deník, který jsem si psal, zatímco se mi rozpadal vztah. Trust je ale komplexnější portrét člověka. Vůbec se neschovávám za nějaké tvůrčí mystérium a řekl bych, že po poslechu téhle desky bude mít publikum pocit, že mě docela dobře zná.
Ale vůbec poprvé ty písničky nejsou o mě, rozhodně ne takovým tím sebestředným způsobem. Jsou o vztazích, rodině, komunitě – myslím, že to je poznat. Už se nehrabu ve svých nejhlubších obavách jako dříve, teď se na svět dívám mnohem optimističtěji a přes těch pár jizev, které jsem utržil, i s větší láskou.

Chybělo ti vlastně koncertování? U umělce, který hraje v jádru introvertní hudbu, jeden nikdy neví…
Chybělo mi příšerně! Moje crew, moje koncertní rodina jsou lidi, které miluju nejvíc na světě – pracuju s nimi od samého začátku a za poslední roky jsem je viděl sotva desetkrát. Už se nemůžu dočkat, až spolu zase vyrazíme na cesty.

Cestování je pro mě jako živá voda, setkávání s fanoušky je dar. Každý koncert na tomhle turné bude ultimátní oslava, přípitek v čase apokalypsy a já se jednoduše nemůžu dočkat.

text: Viktor Poláček