Psal se rok 2008 a YouTube, dnes zaběhlý jako platforma na online videa, byl třetí léto své existence stále něčím novým. Daly se v něm nalézt vtipné i vážné scény z televizního vysílání, záběry zvířátek i veřejné deníčky slávychtivých teenagerů. A mezi tím vším také hudební video Show Me Your Genitals, které už v té době bylo s miliony počty shlédnutí virálním a jehož autorem není nikdo jiný než Kanaďan Jon Lajoie. Kdy je ta správná příležitost zaměřit pozornost na představení či připomenutí tohoto komika, muzikanta a rappera, herce a raného kritika hudebního průmyslu, sexismu a hiphopového machismu? Kdykoliv je šance? No prosím.

Jon Lajoie vystudoval divadelní školu, několik let hrál v kapele Fluid Rouge, kterou nikdo nezná a o které nikdo neslyšel, zahrál si v americkém sitcomu The League i v několika málo filmech (jmenovat nelze žádný jiný než Wrong Cops), založil indie folkovou kapelu Wolfie’s just fine a v současnosti se živí jako hudební producent převážně ve filmovém průmyslu. Nyní se ovšem primárně zaměříme na jeho bohatou tvorbu komediálně-hudebního obsahu na YouTube neméně také proto, že pro hudební žurnalistiku (a pro mediální pozornost vyjma té divácké obecně) muzikanti, kteří se projevují pouze na této platformě, jakoby neexistovali. A to je škoda.

Vraťme se k videu zmíněnému v úvodu. Podívejme se na něj. Chlápek v džínových kraťasech s páskem, v nevkusné (či pokud to překlopíme přes hranu na druhou stranu tak parádní) barevné košili s krátkým rukávem, kšiltem dozadu a mulletem. Prkenně se houpe do jednoduchého až komického hiphopového beatu a monotónním, jakoby nezúčastněným hlasem bez varování a kontextu zarepuje „Women are stupid and I don’t respect them / That’s right, I just have sex with them“. Pokud se vám právě nakrabatilo čelo, vězte, že zbytek rapovaného textu jde ještě dál. Jestli jste se zároveň pohledem vrátili ke konci prvního odstavce, abyste si zkontrolovali, jestli se v něm skutečně psalo něco o kritice sexismu, nemějte obavy, zrak vás nešálil. Jon Lajoie byl už v té době mistrem totální satiry a v tomto rapovém tracku vytvořil postavu rappera MC Vagina, jenž je ztělesněním stoprocentního sexismu a šovinismu, arogance, ale i jisté dávky jednoduchosti, která předchozí dvě vlastnosti odlehčeně podtrhává a pomáhá artikulovat satiričnost celého videa. To si jednoznačně bere na mušku mužské rappery, kteří si na sexismu, šovinismu a aroganci vybudovali kariéru.

Jon postupně tvořil víc a víc videí, učil se, zlepšoval se v produkci a vedle přímočaře humorné tvorby (ovšem s nepopiratelnou dávkou bystré nápaditosti) hudebně zpracovával i aktuální témata v populární kultuře. Jmenovitě například song Michael Jackson is Dead, ve kterém rozebírá pokrytectví a přelétavost hudebního publika, jež od davové, bezpáteřní a povrchové nenávisti vůči popové legendě po jeho smrti přeskočilo na srdcervoucí truchlení. Trochu jiné pokrytectví kritizuje zase v Miley, You’re a Good Girl, kde odkazuje na skutečnost, že masová produkce komerčního popu se vyžívala v zobrazování žen jako sexuálních objektů a vlna odporu, co se zvedla proti explicitnímu vystupování Miley Cyrus, je selektivním alibismem, který podkopává názorovou integritu jeho nositelů.

Jsou zde také třešničky na dortu kritiky hudebního průmyslu, které by dnes určitě odkýval i Teodor Adorno. Jon Lajoie v Pop Song a Radio Friendly Song brilantně napsanými texty rozebírá mělkost, neoriginalitu a realitu zaručeného úspěchu popových komerčních písní, které hudební průmysl chrlí masovému publiku. The Pop Song si utahuje z boy bandů, ovšem takovým způsobem, že vtipu, který provází celý track, spíše uznale přitakáte, než abyste se mu vyloženě smáli („Yes, they’ll market this song to youg, impressionable and insecure teenage girls / ‘Cause all they gotta do is find a sexually attractive man that can sing all the words“). O něco cyničtější ráz u Radio Friendly Song je možná vyvolán jednodušším, ale stále efektivním hudebním doprovodem a až nadužívanými vulgarismy, které ovšem zvýrazňují Jonovu frustraci nad stavem hudebního průmyslu zásobujícího mainstreamová rádia („It started off like a thousand other songs that you’ve heard before / Except in this one they do a little do, do-do-do, doo do do dooo“). Nutno podotknout, že každá sloka či snad i každý řádek těchto písní jsou pečlivě formulované a dohromady tvoří silné kritické sdělení.

Na závěr cítím ještě silnou potřebu vyzdvihnout, jak dobře, až dokonale, dokáže Jon Lajoie zkombinovat své textařské, rapovací a herecké schopnosti a jeho produkce coby MC by rozhodně dala na celé album. Své texty píše s přesností hodináře, nápaditostí a originalitou, která by už měla být jeho jménu příslovečná a samotný rapový přednes se vymyká snad všem rapovým kapacitám. Za příklad postačí song WTF Collective, ve kterém vystupuje jako 10+1 rapových osobností. Následně vytvořil ještě dvojí pokračování. Když tedy někde jmenuji své oblíbené rappery, vedle jmen jako Little Simz, Gleb či MC Gey zazní po právu i Jon Lajoie.