Mám milion výhrad k tomu, jak funguje hudební průmysl a přesto byl pro mě showcaseový festival a konference Eurosonic v holandském Groningenu už podruhé přínosnou zkušeností.

Dá se tam nahlédnout do světa, kde se hudebníci mohou věnovat pouze hudbě a živit se tím, co je naplňuje, což se u nás většině alternativních popových hudebníků zatím nepodařilo. Eurosonic je evropský popový showcaseový festival, což znamená, že je to přehlídka kapel, které chtějí prorazit dál do Evropy a už se jim podařilo dostat minimálně do fáze „emerging“ neboli nadějní.

Festival Eurosonic vznikl před třiceti lety jako malá přehlídka holandských a belgických kapel a postupně se rozrůstal o účastníky z dalších evropských států. Nakonec se ukázalo, že publikum nezajímají jen kapely z Británie, jak si podle zakladatele festivalu Petera Schmidta tehdy mnozí mysleli. Nyní jsou hvězdami festivalu hudebníci a hudebnice od Estonska po Portugalsko. Opravdovou diversitu na hudební scéně si sice představuji ještě trochu jinak, ale vzhledem k tomu, že v zahraničí znamená „pop“ něco, co se u nás považuje spíš za alternativu, nenarazíte během Eurosonicu rozhodně jen na zajeté hitové modely. Navíc paralelní konference ukazuje, že se máme co učit a na naší scéně je co zlepšovat. A tím nemyslím žádné zaprodávání a upisování se upírům.

Jak kdosi na festivalu poznamenal, hudební průmysl je ruleta. Je tedy třeba mít s čím hrát a talent bohužel nestačí, na mezinárodní scéně většinou nestačí ani kombinace talent a hit. U nás je realita většinou taková, že kapely musí dost investovat, než se dostanou aspoň do bodu, kdy jim desku vydá nějaký poloprofesionální label nebo se jich ujme zkušenější booking agent. A vzhledem k tomu, že naše hudební infrastruktura příliš nefunguje, hudebníci a hudebnice často ani nevěří, že by se mohli hudbou uživit a nejsou daleko od pravdy.

Samozřejmě i do cesty na Eurosonic musí kapely investovat, pokud se samy přihlásily. Velmi často ale kapely na této cestě podpoří lokální hudebně exportní kancelář nebo veřejnoprávní rozhlas, jako je tomu v případě projektu Czeching u nás. Ten aktuálně vyslal na festival brněnské producenty Himalayan Dalai Lama, kteří díky projektu získali potvrzení od mezinárodní poroty, možnost nahrát a vydat EP, propagační materiály a rozesílaly se i osobní pozvánky konkrétním delegátům z řad médií i booking agentů a dramaturgů. Mezi delegáty jsou totiž například zástupci festivalů Pohoda, Glastonbury, Sonar i OFF. Na Eurosonicu měli nakonec Himalayan Dalai Lama plný klub a hned druhý den přišla první nabídka na vystoupení v zahraničí.

V jiných zemích je ale zdrojů a forem podpory hudebníků ještě daleko více. Například Island je známý jako líheň hudebních talentů, kterým se na mezinárodní hudební scéně velmi daří. Čím to je, že je v tak malé zemi tolik dobrých kapel? R’n'B zpěvák Sturla Atlas z Reykjavíku říká, že to začíná už vzděláním. Tamní hudebníci prostě mají na koho se obrátit i kde získat prostředky i rady o tom, jak budovat svou hudební kariéru, která se u nich zdá být reálná. Je jim tedy jasné, že na showcaseovém festivalu je dobré mít s sebou svého manažera nebo minimálně se připravit na to, že je třeba se propagovat. Tato běžná součást životů zahraničních hudebníků se bohužel u nás některým může zdát jako něco nepatřičného. Je to ale právě znalost prostředí a dostupných prostředků, díky které mohou hudebníci dosáhnout úspěchu a přitom zůstat nezávislí. ∞


autor: Mary C
Autorka je moderátorkou Radia Wave, hudební selektorkou a badatelkou, kulturní aktivátorkou.