Více než roční působení na Krymské ulici v Praze nám se Synth Library přineslo spoustu zajímavých sousedských kontaktů a spoluprací. Šikmo nahoru jsme po ulici často směřovali ke kavárně Patra a odtamtud k nám do Synth Library dorazila jednou také audiovizuální umělkyně a DJka „Lovely“ Tasya Nafigina.

Jak zní queer a jak queer komunita dělá hudbu? I takové otázky si kladou Zosia Holubowska alias Mala Herba zabývající se hudbou prakticky i teoreticky v rámci své iniciativy Sounds Queer?

Není jich mnoho, ale právě takové osobnosti, jakou je Sofia Acosta alias Coast2c, jsou pro komunitu alternativních hudebníků velmi důležité. Více než deset let působí jako DJka, ale je také promotérkou a booking agentkou kolektivu, který s přáteli založila v rodném Mexiku. Před několika lety ji s manželem přivedla pracovní příležitost do Spojených států. Když uvážíme, čemu hispánská komunita musí v USA čelit, byl to vlastně docela odvážný krok. Sama Coast2c říká, že to pro ni ze začátku bylo tvrdé a trvalo ji skoro tři roky než se v Portlandu ve státě Oregon na západním pobřeží USA začala cítit dobře.

Pro hudební geeky je to úplný ráj, ale portlandská Synth Library není jen výstavka a možnost vyzkoušet si více než dvě stě pozoruhodných a často velmi drahých syntezátorů, které projektu věnovalo čtyřicet výrobců. Je to zároveň politické poselství a snaha potírat stereotypy.

Kdokoliv drží v ruce mikrofon, má to štěstí, že má slovo a jeho hlas zní nad všemi ostatními, může tedy ovlivňovat veřejné mínění. Na akci Synapse Knowledge v MeetFactory stojí s mikrofonem před bílým plátnem s nápisem „Do the right thing.“ zkušený britský hudebník, producent a manažer Timothy Brinkhurst alias Tim London známý z kapely Soho nebo ze spolupráce s Young Fathers a svou přednáškou vyzývá k zamyšlení nad zodpovědností hudebníka i nad tím, jak hudební průmysl reaguje na nemainstreamové až radikální politické postoje.

„Měla jsem pocit, že reprezentovat své politické názory vlastním tělem na demonstraci už nestačí,“ řekla mi argentinská umělkyně Tatiana Heuman v zákulisí naší akce Kreaton Meetup v Berlíně. Ozvala se na výzvu kolektivu female:pressure, se kterým jsme na programu spolupracovali, aby v rámci akce prezentovala svůj projekt #vivas.

Až příliš často se ocitají ženy v roli těch podřízených, umravněných, zapomenutých nebo neviditelných a to zdaleka ne jen na hudební scéně. Pokud chtějí být úspěšné, musí většinou podstoupit jakousi domestikaci – ztratit kus sebe, aby je okolí přijalo a měly šanci na úspěch.

Za dobu, co audiovizuální kolektiv Lunchmeat září na české klubové scéně, se ze spojování hudby a tvůrčího pojetí světel a projekce stala běžná věc. V Praze dokonce vznikl masově populární „festival světel“. Lunchmeat nikdy nebyl jen o rozsvěcování kostelů, ale spíš o stavění nových světů.

V hudebním průmyslu jsem teprve žákem a vlastně jsem do něj nikdy nechtěla patřit. Začala jsem o něm přemýšlet ve chvíli, kdy jsem řešila, zda se mi podaří živit tím, co mě skutečně naplňuje.

Výchozím bodem mnoha příběhů science fiction je konec světa nebo velká změna, která si žádá nové myšlení. Co když ale i teď mezi námi žijí lidé, kteří konec světa prožívají denně, jejichž život je plný beznaděje a ze své situace mají nulové vyhlídky na budoucnost?

V souvislosti se současnými populistickými kroky některých politiků, někteří označují naši dobu jako postfaktickou. Není ale celá historie příběhem, který podává ten, kdo je u moci, spíše než nějaký nestranný pozorovatel, který by ověřoval fakta?

Dokáže umění něco změnit? Minimálně mě změnilo hned několikrát. Může měnit svět? Dá se vůbec svět, který vypadá, jako by už mohl jen čekat na další velký třesk, ještě měnit? Umělce, kteří se snaží nejen unikat do nových dimenzí, ale i rozbíjet tíživý a nespravedlivý systém a navrhovat nové plány, jsem vždy obdivovala, a i když stále hledám transformační umění, dávám si pozor na umění, které se prohlašuje za politické.

Na akademické půdě se u nás s elektronickou hudbou příliš často nepotkáte, ještě méně často v koncertních síních určených hlavně klasické hudbě. Zdá se, že instituce, zaměřené primárně na výtvarné umění, vítají zvukové experimenty a současnou experimentální elektronickou hudbu daleko častěji.

Mám milion výhrad k tomu, jak funguje hudební průmysl a přesto byl pro mě showcaseový festival a konference Eurosonic v holandském Groningenu už podruhé přínosnou zkušeností.

Takový je podtitul Hudební knihy grafické designérky Judity Košťákové, za kterou nedávno získala Národní cenu za studentský design JUNIOR 2016. Útlá kniha zkoumá způsoby zápisu hudby a ukazuje, jak mohou grafické techniky pomoci vyjádřit to, co je často necháno na fantazii a citu interpreta a nebo to, s čím klasická hudba dříve vůbec nepočítala.

Album můžete v dnešní době vytvořit klidně v ložnici. Jako základní vybavení vám bude stačit laptop a odpovídající software. A to rozhodně neznamená, že vaše album bude horší kvality nebo méně kreativní, i když i takovým předsudkům čelí současné nové generace hudebních tvůrců.

Vystudovala Fakultu výtvarných umění v Brně, je ilustrátorkou a sbírá komiksy, zároveň se ještě k tomu na plný úvazek věnuje hudební dramaturgii v brněnském klubu Fléda. Marie Butula Cichá jde tedy tak trochu i ve stopách své tety, zesnulé legendy české kulturní scény Lenky Zogatové, která v roce 1988 pořádala v Brně první koncert kapely SWANS. Zrovna nedávno potvrdila Marie do programu Flédy koncert této kapely.

Už delší dobu můžeme svobodně cestovat do zahraničí. Pokud ovšem chcete cestovat jako profesionální hudebníci, nestačí vám k tomu jen pas. Bohužel k tomu většinou nestačí ani skvělá hudba sama o sobě. Když se chcete prosadit na české hudební scéně není to až tak těžké.