Projekt La Blogothèque od roku 2006 mění pohled, jak lze experimentovat s prezentací hudby na internetu.

Když něco označíme za experiment, navíc s dlouhověkostí jako u La Blogothèque, nelítostně hrozí, že originalita vyšumí a prvotní nápad se vyčerpá. Nikterak v případě Pařížské video-hudební platformy.

„We love filming music“ je slogan, který naleznete na facebookové stránce La Blogothèque. Láskyplný výkřik není povrchním záchvatem puberty, ale poctivě shrnutý přístup, jak se skupina kolem dokumentaristy Vincenta Moona rozhodla prezentovat významné hudebníky z celého světa. Samotná postava hlavního tvůrce hudebních „výletů“ (Take Away Shows) je svojí dokumentární tvorbou jistým unikátem.

Od folkloru k popu
Vincent Moon, pravým jménem Mathieu Saura, je známý jako vynalézavý filmař, který si vystačí sám a s minimálními finančními prostředky. Cestuje po celém světě s kamerou v batohu, aby zachytil hudbu z absolutního okraje masového zájmu. Místní folklor, sakrální hudbu nebo náboženské rituály znázorňuje i díky omezeným prostředkům ve formě, kterou následně známe u La Blogothèque.

Mimochodem stojí za zmínku, že jeden z dokumentárních filmů Little blue nothing se věnuje manželům Vojtěchu a Ivaně Havlovým.

Z kontextu dokumentární práce Vinceta Moona vyplouvá na povrch zajímavé spojení dvou světů. Zkušenosti s uzavřeným a intimním prostředím, kde místní kultury žijí v rytmu tradičního folkloru, se promítají v přístupu k postavám všeobecně známým. Autor bez nadbytečné okázalosti stírá rozdíly, na stejnou úroveň posadí ke stolu rodinný pěvecký sbor z Tbilisi a následně stejnou estetikou zaznamená vystoupení populárního Bona Ivera v úzkém kruhu posluchačů, kdesi v pařížském bytě. Tím vytváří vzácnou charakteristiku projektu La Blogothèque. Pohledem etnografa sleduje v ulicích, výtahu nebo třeba hotelovém pokoji významné osobnosti hudební scény, aby jejich role nedotknutelných hvězd usadil zpět na zem.

Do ulic!
Take Away Shows už jedenáct let nenápadně plní internetové sítě nevtíravou optikou dokumentární kamery, zaměřené na několik ikon hudební branže.

S nadsázkou řečeno se uvolněná atmosféra portrétů známých kapel podobá situaci, kdy kamarád s kamerou zazvoní u bytu a zeptá se: „Můžou si jít Arcade Fire hrát?“

Specifické zobrazení konkrétních hudebníků je i pro samotné umělce velkou výzvou. Ve většině případů se jejich známé skladby mění v akustické verze upravené tak, aby je bylo možné zasadit do konkrétního, spontánního prostředí. Když Vincent Moon přemlouvá Bloc Party před hospodou s pivem v ruce, aby zahráli jeden ze svých hitů, je u nich patrná nervozita, protože kapela zvyklá hrát na podiu se v přímém přenosu adaptuje na nepoznanou situaci. Take Away Show začíná ve chvíli, kdy kytarista začne vybrnkávat melodii známé skladby „This modern love“. Kamera v syrovém výřezu levituje přes ústa zpěváka, korzuje po okolí a zaznamenává udivené návštěvníky stejné hospody, kteří teprve v tuto chvíli zjišťují, že jsou svědky vzácné události.

V dalších portrétech hudebníků se Surfjan Stevens pere s nepřízní počasí na střeše domu, Mac Demarco během písně komunikuje s mládeží v parku, Grizzly Bear místo nástrojů drží v ruce lahvová piva a vystačí si pouze s vlastním hlasem, Aloe Blacc s kapelou si během oběda dopomůže hrou na jídelní stůl, aby prostorem rozezněl hit „I need dollar“.

Několik popsaných příkladů jsou jen drobečky v dlouhé řadě originálních pohledů na prezentaci hudebních vystoupení, z kterých je patrné opravdové nadšení pro věc. Vizuální řeč se nebojí neostrosti, popření zlatého řezu, zakopnutí kameramana, mávajícího číšníka v záběru, ani komunikace muzikanta s okolím. Jednotlivé detaily jsou dílem očekávané náhody a v komplexním balíčku celého konceptu La Blogothèque nastavují kontrapunkt vyžehleným hudebním klipům, kde máme možnost poznat hvězdy jen, jak si ony přejí. Model pohledu Take Away Shows rozšiřuje rozměr, jak na samotné muzikanty nahlížet. Tím je jedinečná ve svém autorském rukopisu a představuje ostrůvek spontánní energie, která i po jedenácti letech nevyprchává. ∞


autor: Jakub Kučera