Nové proudy evropského umění konce devatenáctého století dnes chápeme jako pramen velkého toku moderny, který ve dvacátém století smetl dřívější pojetí umění i krásy. Hudební i výtvarný impresionismus rozpustil dříve nedotknutelné zákony hudební harmonie a vizuálního znázorňování a jeho představitele oslavujeme jako dobrodruhy, kteří objevili zcela nové světy. Nežil však už v tomto území někdo? Co a pro koho vlastně vynalezli?

V roce 1889 byla v Paříži odhalena Eiffelova věž postavená pro světovou výstavu, na které se odehrál jeden ze zásadních momentů historie evropské klasické hudby. Mladý skladatel Claude Debussy v jávském pavilonu poprvé slyšel zvuk indonéského orchestru, tzv. gamelanu. Ansámbl složený z nejrůznějších bicích nástrojů ze dřeva, kovu i kůže hrál hypnotickou hudbu, diametrálně odlišnou od toho, co do té doby evropské ucho mohlo slyšet. Hudba se nelišila pouze nástroji, ale také samotným způsobem ladění, užitými stupnicemi, rytmickým a melodickým uvažováním i rozvržením jednotlivých skladeb. Jávská stupnice sléndro kupříkladu rozděluje oktávu na pět zhruba stejných dílů, jednotlivé stupně jsou tedy o něco větší než temperovaný interval celého tónu. Novověké evropské dělení na vedoucí melodii a harmonický doprovod zde vůbec nedává smysl, hudba gamelanu se spíše podobá složitým renesančním polyfoniím. Jednotlivé hlasy znějí rovnocenně vedle sebe, nevytváří akordy, které by rozpohybovaly harmonický proud. Souzvuky tak vnímáme především pro jejich témbrovou kvalitu, barvu.


Expedice do neznáma
Debussy byl zážitkem z jávského pavilonu zcela uchvácen. Pustil se do studia východoasijských kultur a jejich hudby a nové poznatky aplikoval ve svých vlastních skladbách. Nejznámějším dílem inspirovaným gamelanem je klavírní kus Pagody z roku 1903. Jak název napovídá, skladatel si s geografickou přesností hlavu moc nelámal, na Jávě žádné pagody nikdy nestály. Titul tak spíše konotuje jakousi „asijskost“, dobovou módní vlnu, na které se vezla také třeba premiéra Pucciniho opery Madame Butterfly o rok později. V Pagodách se skladatel pokouší poměrně přesně napodobit zvuk indonéského orchestru. Využívá pentatonickou stupnici černých kláves, která dokáže na temperovaném klavíru nejblíž napodobit sléndro. Zcela opouští klasické rozvíjení melodií, napodobuje rytmický charakter krátkých motivů. Akordy vedle sebe řadí z pohledu klasické harmonie poměrně svévolně, až nesmyslně. Tím uvolňuje napětí vytvářené harmonickými postupy a posluchač tak vnímá zvuky především jako barvy. Všechny tyto charakteristiky dnes chápeme jako znaky hudebního impresionismu, směru, který Debussy pomohl rozvinout ve skladbách jako je Preludium k Faunovu odpoledni nebo Moře.

Také z dějin výtvarného umění známe podobné výlety do „exotických“ krajů. Postimpresionista Paul Gauguin se ve stejné době vydával na expedice do Tichomoří. Díky zkušenosti s tamními vizuálními projevy přišel se zcela novým, symbolickým užitím barev. Na jeho obrazech jako je Arearea z roku 1892 přestávají pigmenty odkazovat k viditelným kvalitám zobrazovaných předmětů a nově nesou plnější, konceptuální významy. I Gauguin je oslavován jako zakladatel evropského modernismu.

Hudba bez přívlastku
Oba autoři jsou právem označováni za velké inovátory, kteří změnili vývoj svých uměleckých druhů. Je ovšem třeba se hlouběji zamyslet nad tím, o jakém umění se vlastně bavíme. Impresionistické přístupy byly nové v kontextu evropské vysoké kultury, nikoliv však pro obyvatele Indonésie a Tahiti, u kterých se umělci inspirovali. Jako Evropané máme tendenci vnímat vlastní kulturu jako jedinou a normativní. Zvláště klasická hudba se chce chápat jako jakási objektivní hudba bez přívlastků, která si občas vypůjčuje a povznáší prvky z hudeb lidových a mimoevropských. Ty přitom pojímá skoro jako přírodní jevy, neoduševnělé rukou skladatelského génia. Etnomuzikologické výzkumy i zkušenosti samotných hudebníků přitom ukazují, že tyto „hudby s přívlastkem“ jsou často stejně komplexní jako nejvýznačnější symfonie.

Chceme­‑li vykročit k vyprávění velikých světových dějin hudby, prvním krokem musí být přehodnocení evropské klasické hudby jako úplně stejně „etnické“ a „lidové“ jako jsou všechny ostatní. Je to lid bělošského etnika, který v devatenáctém století ovládl skoro celý svět. To nám ovšem zdaleka nedává právo na to považovat svou kulturu za jedinou existující. Debussyho a Gauguina proto nelze považovat za objevitele, kteří do sféry vysokého umění povznesli bezduchou lidovou tvořivost „exotických“ národů. Je smysluplnější je chápat jako osobnosti spojující do té doby nepropojené kulturní proudy. Evropský modernismus jim potom vděčí za toto spojení a kulturám Indonésie, Tahiti a mnohým dalším za důležité umělecké vlivy.