Ani nevím, jestli umím nenávidět. Ještě jsem to nezažila. Asi se tomu i bráním. Nevím, jak se s nenávistí žije. Představuju si to jako lehkou bolest hlavy, tlak v břiše, který neustává, a přimhouřené oči. Ale znám věci, které z nenávisti vznikly. A ty mě baví.

Mám ráda sichrhajsky a červenočerné kostky na košilích, které vznikly z nenávisti k britskému diktátu konzervatismu. Mám ráda velká trika rapperů z Bronxu, kteří nenáviděli svoji chudobu. Holčičí večírky, které by bez nadávání na kluky nebyly taková sranda. Malíře, kteří vyšli malovat do krajiny, protože nenáviděli akademismus z ateliéru. Kalhoty, které začala nosit Coco, protože se jí nelíbilo postavení žen ve společnosti. Sartrovo dílo, pro vášeň, která vzešla z nenávisti k lidem a jejich neschopnosti ovlivňovat vlastní osud. Někdy taky souznící dav, který nezapomněl na nenáviděný komunismus. Mám ráda Muže, kteří nenávidí ženy. Černé oblečení, do kterého se lidi začali halit kvůli disco kultuře. Příběh Nicholase Wintona, protože se strachem z nenávisti nenechal ochromit. Třetí vlnu kávy, protože druhá už se nedala pít. Útulky pro černé kočky, které lidi nenávidí kvůli vlastní pověrčivosti. Hapku s Horáčkem za nenávist a buřty a pivo. Volné šaty a květinové čelenky jako jediné zbraně proti válce. Dobré restaurace, které vznikly z nenávisti k lenosti českých hospodských. A Lelin hlas a PSH, kteří to nenáviděli úplně všechno. ∞