recenze
Johnny Cash: American VI: Ain’t No Grave
American Recordings

Šestnáct let po začátku spolupráce countryové superstar Johnnyho Cashe s převážně hiphopovým a tvrdě rockovým producentem Rickem Rubinem a sedm let po smrti prvně jmenovaného vychází další díl albové řady American, tentokrát s pořadovým číslem šest a podtitulem Ain’t No Grave. Předešlé album A Hundred Highways stačila dvojice rozpracovat spolu, nyní všechna tíha ležela na bedrech producenta, který si ale díky řadě American vysloužil nálepku „jednoho z nejdůležitějších producentů posledních dvaceti let“ a znovu nakopnul Cashovu kariéru způsobem, o jakém se zpěvákovi počátkem devadesátých let ani nesnilo.
Jeho recept je zdánlivě prostý: nechat promluvit hlas muže v letech, opustit countryové mantinely ve prospěch nepřikrášlené syrovosti a přijít s překvapivě různorodým písňovým materiálem. Nejzdařilejším albem série byla nepochybně čtyřka The Man Comes Around s mrazivými přepracováními písní například od Depeche Mode (Personal Jesus), Nine Inch Nails (Hurt), Beatles (In My Life) a dvojice Simon – Garfunkel (Bridge Over Troubled Water) i s návraty k vlastní minulosti – píseň Give My Love To Rose přestala být bezduchou kýčovitou vybrnkávačkou a konečně získala atmosféru adekvátní textu.
Rubinova produkce nemohla zklamat ani na šestém díle série, velkou otázkou však bylo, najde-li se v archívech projektu dostatek dosud oficiálně nevydaných a přitom kvalitních čísel. Díkybohu se to povedlo a mezi desítkou písní zabírajících dvaatřicet minut (stopáže) alba není jediná nepodařená. Nejznámějšími položkami je Kristoffersonova For The Good Times, Redemption Day z pera Sheryl Crow a Satisfied Mind, s níž se Cash utkal již dříve. Album (ostatně jako celá série) těží z introspektivní, bilanční nálady vyrovnávání se s blížící smrtí, za jeho úspěchem stojí především úžasně sejmutý zpěv hlavního protagonisty – jako by byl starý muž v černém u vás v pokoji. Jeho hlas už tolik nezvoní, spíš lehce skřípe, některé melodické linky jsou jen naznačeny polorecitací, v každé slabice ale slyšíme desítky let životních zkušeností a karambolů, smíření a touhu říci pár slov bez žánrových klišé a autostylizace.
Aranžmá jsou – s výjimkou titulního tradicionálu – opět neokázale působivá, kromě několika kytaristů na albu opět hraje klávesista Benmont Tench (mj. Tom Petty & the Heartbreakers), jehož práce s klavírem, cembalem a varhanami je, ač to může znít neuvěřitelně, podobně mrazivá jako Cashův zpěv. Zatímco kytaristé zkrátka plní doprovodnou funkci, Tench a Cash fascinují, kdykoliv zazní.
Ain’t No Grave je důstojným završením celé série American. Nebo ještě ne?