Koncertní pódia jako pamlsek

Martin Juráček je nepřehlédnutelným jevem nejen české klubové scény. Posledních 15 let rozeznívá parkety jako DJ Gadjo.cz, DJ Mackie Messer, Tropicalista nebo DJ Tarantino. Pod každým z těchto jmen se věnuje odlišným hudebním žánrům, všechna ale pojí láska k hudbě a spontánní radostné veselici.

Po bouřlivém mládí se přiklonil k myšlence Straight edge, ale schopnost bavit sebe i ostatní mu evidentně koluje v krvi přirozeně. Sešli jsme se na sluncem zalité pražské náplavce, abychom si popovídali nad džbánkem zázvorové limonády.

Chtěl jsi být DJem od malička, nebo se to sešlo tak nějak náhodou?
Moje premiéra byla někdy v 7. třídě na karnevalu základní školy v Bošáci, kde jsem pouštěl ještě z cívkových magnetofonů Tesla. Tenkrát nejvíc letěla československá pop music. Mě ale hodně bavila kapela Queen a myslím Black Sabbath, které někdo musel přitáhnout ze zahraničí a nahrát. Pamatuji si, že jeden z velkých zlomů přišel, když jsem ve svých asi 14 letech viděl koncert Abraxas, což byla legendární kapela Nové vlny. Silné období plné emocí a napětí. Pak už to jelo a já zůstal dokonale chycen celoživotní vášní pro hudbu. Díky ní jsem se později dostal k poslechu Stravinského, Šostakoviče nebo Arvo Parta a k organizování festivalu industriální hudby. Mnohé věci přišly jakoby náhodou a některé jsem si musel tvrdě vyvzdorovat.

Koukám, že tvůj zájem o hudbu měl nejen dobré počátky, ale i kvalitní vývoj. Hraješ nejrůznější žánry – cigánskou, balkánskou, latinskoamerickou hudbu, swing & jazz etc. Dokážeš zahrát cokoliv, nebo jsou věci, vůči kterým se vymezuješ? Pustil bys třeba „Jede jede mašinka“?
Mašinku? Ježíšmarjá. V Čechách bez mašinky prostě vlak nejede. Naštěstí mě na hraní zvou lidé, kteří nic takového nevyžadují. Samozřejmě se mi už v životě párkrát stalo, že jsem se octnul Mašince tváří v tvář, nicméně jsem se jí nenechal nikdy rozválcovat a podle reakcí lidí to byla vždy dobrá zábava. Na menších městech lidi často chtějí slyšet Kabáty. Já říkám: „Kabáty? Super věc, v zimě, když mrzne, doporučuju. Ale já to nehraju. Nezlobte se, prosím.“ Když chtějí něco českého, nabídnu třeba Voskovce a Wericha nebo Waldemara Matušku. Neřeknu jim, že jsou hloupí, navíc si to ani nemyslím. Na druhou stranu teď jsem v situaci, kdy se hraním živím. Takže spoustu věcí ve světě hudby, které mám osobně rád, si prostě nedovolím na večírku pustit. Jsou dělané pro úplně jiné příležitosti.

Jak hraješ? Máš hotové playlisty, nebo improvizuješ?
Jedna věc je odehrát 90 minut nabouchaného připraveného setu a jiná hrát 6 hodin v kuse. Já znám obě ty role. Delší hraní má naprosto jiný průběh. Pozoruješ, jak se ti parket mění před očima, jak jsou lidé postupně čím dál veselejší a uvolněnější. Zásadně se nepřipravuji, ale úplná improvizace to také není. Když mě před 10 lety pozvali jako Tropicalistu hrát na oslavu Día de los muertos, což je mexický svátek mrtvých, nechtěji, abych hrál jako na nějakém cigánském bašavelu nebo ska punk mejdanu. Logicky se to celé musí odehrávat v latino duchu s převahou mexického mariachi a cumbie. Nachystáš se podle žánru a pak v rámci něj na místě improvizuješ. Hodně zamrzí, když doma držíš v rukou CD a říkáš si, že ho dnes nebudeš potřebovat, a pak za tebou za večer třikrát někdo přijde, že by se zrovna hodilo. To se ale stává všem multižánrovým DJům. Všem, co mají rádi hudbu, a ne žánry.

Což jsi i ty.
Ano, já mám rád hudbu jako celek. Když vystupuji dnes jako Gadjo.cz, tak většinou míchám hodně věcí. Navíc od podzimu hrajeme spolu s mým mladším synem Mikulášem – DJ Revue – a je to paráda. Máš něco léta vyzkoušené, potvrzené, že to funguje, přijde Mikuláš a říká „tati, co to je za blbost, pojďme to udělat jinak“. A je to jinak a taky fantastické! Pořád se učím novým kouskům a strašně mě to furt baví.

Před časem jsem hrál v Londýně a na vedlejší stagi hrál klučina z mobilu. Jsem koukal. V Čechách řešili, zda někdo hraje z vinylů, cédéček nebo laptopu, a v Londýně jela divoká party pro 500 lidí z telefonu a ještě do toho DJ dával break dance s prvky akrobatického rock and rollu. Bylo to velice svěží a sympatické. Moc se mi to líbilo.

Poslední dobou české taneční parkety ovládl electroswing. Co si o něm myslíš?
Všechno, o čem jsme se bavili, je jenom populární hudba – Queen, Manu Chao, Balkan Beat Box nebo kapela Gogol Bordello. Všechno je součástí obrovského hudebního průmyslu, který je zase součástí průmyslu volného času. A electroswing je jenom čerstvě zářící hvězda na hudebním nebi. Jako DJ mám občas nevýhodu a někdy výhodu, že jsem si nechal vlepit označení zakladatele electroswingu v Čechách. Spolupořádal jsem první takovou tančírnu v Čechách ještě u příležitosti 100 let od narození Djanga Reinhardta. Od začátku jasně vidím veliký rozdíl mezi produkcí dva tři roky starých Facebookových bublin, které pouští po klubech electroswingové hity a třeba kapelou, která ho hraje už léta, mnohem déle, než se samotné označení electroswing používá. Na druhou stranu vždycky říkám, že je v podstatě úplně jedno, jak k hudbě člověk dojde. Nápaditost, odvaha, fantazie, ochota k nějakému tomu hudebnímu dobrodružství – to všechno jsou jednotlivosti, které přispívají k vytvoření zajímavého, vkusného celku, který se může stát milým překvapením pro každého.

A jsou tu takoví dobrodruzi?
No, moc jich v electroswingu není, víc je těch líbivých, marketingově dobře propracovaných produktů. Každý výrazný hudební trend dřív nebo později dospěje k nadprodukci. Nadprodukce asi nikdy nic extra kvalitního nepřinesla. Electroswing se přesně trefil do vkusu doby a společenské objednávky. Takže pokud bychom ho chtěli kritizovat, nevyhneme se kritice společnosti jako celku. Společnosti, která je ovládaná totální nadprodukcí všeho.

Já jsem ale strašně rád, že jsem se jako organizátor tančíren dožil toho, že na naše akce přichází davy lidí, kteří tancují v párech. To tady posledních pár desítek let opravdu chybělo.

Organizuješ pravidelné tančírny na Nové scéně Národního divadla, což jsou akce s velice příjemnou atmosférou. Člověk tam vidí úplně jiné tváře než na obvyklé klubové pařbě.
Ano, naše tančírny, ať už tradičnější Swing Imperium nebo aktuálnější Electro Swing River, mají na domácí scéně velice výrazné a silné postavení. Není to obyčejná klubová noc, jakých jsou dnes mračna, ale jedinečná společenská událost v kouzelném prostředí Nové scény Národního divadla s fantastickým výhledem na noční život centra Prahy. Největší radost mám ale samozřejmě z návštěvníků. Slušní, tolerantní, velice kultivovaní lidé milující hudbu a tanec. Všechny kluby potřebují na vstupu bouchače k řešení konfliktů. Naši džentlmeni u vchodu jsou bez těžké práce, jenom se fotí s děvčaty. Radost, jazz, swing a elegance. A pokaždé plné parkety. Posledně se dovnitř nedostalo několik stovek lidí, protože bylo prostě vyprodáno.

V čem myslíš, že je tajemství úspěchu?
Jak říkám, je hodně v místě a těch lidech, kteří za námi chodí. Kromě toho jsme v evropském měřítku vlastně jedinečná electroswingová tančírna s vlastní radio relací (Radio 1 Swing Imperium), s nádhernými vizuály Lenky Boorové nebo originální textovou prezentací. Také se snažíme být vybíraví, co se týče obchodních partnerů. Jsou tady nekonečné nabídky firem, které by rády z oblíbené tančírny udělaly za pár šupů obrovskou prezentaci značek. Zázemí silných značek může být pohodlné, ale ne za každou cenu. Naštěstí, i když mám často hlavu v oblacích, moje nohy stále swingují na zemi, takže se daří šikovně a elegantně balancovat. Myslím, že i to umí návštěvníci ocenit. Naše práce je tak silně inspirující, že nás konkurence občas kopíruje i s našimi gramatickými chybami. Co víc si můžu přát?

Pracoval jsi taky na baru, dělal jsi zahradníka… Co ti přináší práce DJe?
Já jsem velmi rád, že se mi jako DJovi podařilo zahrát na spoustě velkých pódií po boku skvělých muzikantů a mých hvězd. Hrál jsem vedle Klezmatics, Fanfare Ciocarlia, Caravan Palace, na koncertě Parov Stelar se mi dokonce povedlo zahrát před ním jako DJ Mackie Messer a po něm jako Gadjo.cz. Všechna ta koncertní pódia beru jako odměnu, pamlsek za dobrou práci. Třeba teď tady byla podruhé electroswingová diva Alice Francise a pro mě bylo největším potěšením vidět, jak po svém koncertě tančí i s kapelou na mém parketě mezi lidmi. To samé se mi stalo v lednu s Fanfare Ciociarlia. Další fantastickou věcí na vystupování je spolupráce s lidmi, kterých si vážím profesně i lidsky, jako Mário Bihári, František Tomášek, v minulosti Šimon Ornest a další boží megatalenti…

Jsem ale hlavně nesmírně rád, že i přes profesní úspěch mám pořád kolem sebe pár dobrých kamarádů a přátel, na které je spolehnutí. Že je pro mne rodina pořád největší prioritou, že mám hezký vztah s mými dětmi. Jsem vděčný za to, že jsem nezpohodlněl, nezlenivěl a nemám strach být otevřený. Že mě stále těší temperamentní a svobodomyslný tah na bránu. To vše dohromady je pro mne vlastně mnohem víc než samotné vystupování.

Jaké máš letos plány? Kde by tě v nejbližší době mohli lidi slyšet hrát?
Velký pátek 18. dubna na Nové scéně Národního divadla – pokračování série elegantních tančíren ELECTRO SWING RIVER, tentokrát s koncertem nové hvězdy české klubové scény VOILA! a premiérou jejich videoklipu, tanečními minilekcemi, projekcemi nejlepších němých filmů a opět hlavní cenou večera 10 000 korun pro nejhezčí swingový outfit. 29. dubna vystoupíme s Máriem na pódiu Lucerna Music Baru s excelentní německou hvězdou Tape Five, dále připravuji výstavu hvězdy balkánského expresionismu, výtvarníka Paula Hittera. Také vrcholí přípravy na Electro swing summer festival v centru města s parádním programem a silnou podporou, takže na léto přesuneme tančírny pod širé nebe. Těším se na společná vystoupení s Máriem Bihárim na festivalech Pohoda, Rock for People, Jazz in City, Beats for Love nebo v Budapešti a Londýně. Všechny ty cesty beru jako šanci naučit se něco nového, co by šlo stejně dobře nebo lépe u nás doma v centru Prahy. Prostě letní inspirace pro další domácí práci. ∞