Producentka Arca vydala čtyři nová alba: Kick ii až Kick iiiii. Spolu s loňskou nahrávkou Kick i vytváří pentalogie desek surreálné světy plné kyborgů, monster a také emancipace. Ambiciózní projekt ukazuje šíři zpěvaččina záběru a talentu a stvrzuje její vedoucí postavení ve vývoji zvukového umění.

Tři hodiny hudby provádí posluchače mytickým světem zabydleným alter-egy umělkyně. Každé z alb je jedinečné a odlišným hudebním stylem vyjadřuje jednu z fazet její osobnosti. V Barceloně žijící producentka představuje své pojetí latinskoamerického reggaetonu, klubové elektronické hudby, techna, hip hopu, ale také jemného klavírního ambientu. Ač jde o experimentální projekt, především songy třetího alba neztrácejí nic na své sdělnosti a mají potenciál stát se art-popovými hity.


Na nejvyšších příčkách alternativního popu se ostatně Arca proslavila, spolupracovala s FKA twigs, Kanyem Westem a je hlavní producentkou posledních dvou alb zpěvačky Björk. Ta jí přesvědčila, aby začala používat svůj zpěv, který poprvé slyšíme za vrstvami postprodukce na albu Arca z roku 2017.

Manifest kyborgů
Sebevědomý vlastní hlas Arca našla na desce Kick i z roku 2020, poté co začala veřejně působit jako nebinární trans žena. Album otevírá konfrontační hymna Non-binary s vrcholem „What a treat is to be non-binary, ma cherie… bitch.“ Zvuk hlasu je softwarově editován do robotického rapu, technologie zde není „povrchovou úpravou“ přirozenosti, ale naopak součástí vytváření vlastní identity. V dalších skladbách si Arca hraje s hlasy Björk, španělské zpěvačky Rosalía nebo trans hudebnice Sophie (viz Artikl 3/2021).

Na přebalu Kick i pózuje Arca v kyberpunkové zbroji, končetiny má prodlouženy ocelovými konstrukcemi, v rukou svírá obrovské drápy. Teoretička Donna Harawayová v textu Cyborg Manifesto z roku 1985 představuje postavu kyborga jako emancipační ideál feminismu. Kyborg překračuje dualitu přírody a kultury, ničí jasná rozlišení kategorií a staví se proti esencialistickému pojetí lidské přirozenosti, které především ženám přiřazuje omezenou společenskou roli. Lidé z tohoto pohledu nemají danou přirozenost a využití technologie je jen pokračováním sebetvorby.

Arca využívá modifikaci těla ve videoklipech, kde se přímo kyborgem stává, ale i ve svém vlastním životě. Nechce přejít z jedné kategorie (muž) do druhé (žena), ale zcela tyto kategorie pro sebe zrušit. Tento proces uchopuje také skrze alter-ego Electra Rex ve stejnojmenné skladbě ze třetího alba. Staví na hlavu psychoanalytické pojmy oidipovského a elektřina komplexu. Electra Rex místo touhy po rodiči opačného pohlaví „zabila svou matku a otce a pak měla sex sama se sebou“.

Bojovný étos prostupuje všech pět alb, samotný název Kick znamená i doslovný kopanec. V komentáři k albu Arca zmiňuje kopání dítěte v děloze: „V tomto nezaměnitelném momentu si rodiče uvědomují, že dítě není pod jejich kontrolou, ale má vlastní vůli k životu. […] Oslavuji tento moment neshody, který je výrazem cítění se naživu.“

Chyba v systému
Série alb má být takovýmto přitakáním životu. Arca hédonisticky zpívá o sexu a tanci, hudba i klipy zcela přehlcují smysly, valí na nás chaotický proud počitků. Jako by všemu přeskočilo: zvuky neustále přeskakují jako rozbitý CD přehrávač. Většinu skladeb lze charakterizovat jako styl glitch, který staví na estetickém využití selhání a poruchy přehrávání.

Na Kick ii Arca takto dekonstruuje reg­gaeton, styl oblíbený především v Latinské Americe. Španělsky zpívané singly Prada a Rakata fungují i mimo album jako diskotékové „bangers“. Také třetí album je taneční, ale místo venezuelského dětství je založeno spíš na náctileté zkušenosti s newyorskou klubovou scénou. Agresivní psychedelický zvuk přímo zve k manickému vytržení tancem. Alba čtvrté a páté naopak ukazují pomalejší a přemýšlivější stránku hudebnice. Najdeme na nich ambientní skladby, skoro čistě klavírní Ether nebo Pu, který zní jako pokračování zasněného světa Utopia, posledního alba Björk, které Arca produkovala.

Také vizuály 3D umělce Frederika Heymana jsou chaotické, mnohovrstevnaté a šílené. V klipu k singlům Prada a Rakata, ze kterého pocházejí přebaly všech čtyř nových alb, se setkává María z venezuelských mýtů jedoucí nahá na tapírovi s horami mrtvých těl, dvojhlavými kostlivci, robotickou mořskou pannou nebo továrnou na kyborgy.

Cyklus Kick je zatím nejambicióznějším Arčiným projektem. Skrze přehršel zvuků, obrazů, alter-eg a mýtů vytváří svou vlastní identitu a nabízí ostatním, aby se vydali na cestu spolu s ní. Nabádá při tom k pořádnému kopanci zaběhnutým kategoriím, systémům a řádům.