Společnost Dr. Krásy vytvořila komorní inscenaci na motivy povídky Edgara Allana Poea. V hlavní roli se po letech na jeviště vrátil Daniel Červinka.

„Já do lesa nepojedu, já do lesa nepudu,“ pěje výše zmíněný hlavní představitel na úvod a nesmlouvavě se cpe mezi diváky, aby vzápětí vybraného „nebožáka“ donutil foukat do přistrčené foukací harmoniky. Potom se s ruksakem na zádech a dětským koníkem na tyči mezi nohama přesune na forbínu a prodírá se imaginárním nehostinným lesem, na nějž už upozorňovala počáteční píseň. Les zde symbolizuje místo, skrze nějž se hrdina brodí, aby následně sestoupil do podsvětí či nevědomí a tam se setkal a utkal se svým démonem – Strachem. Místo, v němž už před ním zabloudil autor Božské komedie a z kterého vede cesta jen skrze bránu pekel. Zde se poté, co si znavený cestující, výletník, poutník umlel a uvařil horkou kávu na lihovém vařiči, zvedá opona a otevírá se usherovské peklo. Odhalený prostor dokonale nastiňuje atmosféru starého sídla před rozkladem; vzadu velké zrcadlo, nejdříve zahalené plédem, uprostřed široká postel, která zabírá většinu jeviště, ale přitom se vůbec nepoužívá, na ní rudé křeslo, vedle „zapomenutá“ starožitná židle, na které se nesedí, vlevo další zrcadlo, po stranách vysoké svícny, v nichž se postupně zapalují svíce, na dobře viditelném místě „náhodně“ odložený budík, nenápadně upozorňující na krátící se čas. Vše omšelé, zaprášené, starobylé. A vpravo Ona, Usherova nemocná sestra lady Madelaine (Evelína Lenka Jirková), nalíčená jako přízrak, v černém, nehybně sedí v průhledném plastovém křesílku a opírá se o „pyramidku“ z papíru, která se posléze promění v její hrobku. Před divákem se rozevírá scéna jako z hororu. Zánik domu Usherů začíná. A poutník proniká do pekla, vystavuje se strachu.

Herectví jako terapie
Daniel Červinka, stěžejní aktér a iniciátor celé inscenace, hraje posledního příslušníka rodu Usherů, Rodericka, i jeho přítele, jenž za ním cestuje temným lesem, ale také sám sebe. Vypráví se zde nejen Usherův, ale i (nebo hlavně) Červinkův příběh, osud postavy (postav) se propojuje a proplétá s osudem herce. Poeův text doplňují kromě citlivě použitých citací z jiných děl (Čechovův Racek, Shakespearův Večer Tříkrálový, Past na myši Agathy Christie, Maryša bratří Mrštíků ad.) i úryvky z příbalových letáků hercových vlastních četných léků a režisér (Petr Lanta) Červinkovi ponechává i dost prostoru pro improvizaci. Každé představení je zamýšlené jako terapie. Herec, jenž byl dlouho v izolaci, otevřeně mluví o svém vlastním duševním onemocnění i dalších zdravotních problémech. Vypráví zážitky z dětství, hrdě ukazuje na společnou fotku s Václavem Havlem, ale vše udržuje v pevných konturách Usherovy role. Nesklouzává do sentimentálnosti, sebelítosti či trapnosti. Využívá široký rejstřík výrazových prostředků. Zpívá proměněným hlasem, stepuje, maluje. Skutečně se stává oním poutníkem, který se nebojí pohlédnout do zrcadla a setkat se s bezmocí. Jako Roderick Usher tančí s Madelaine, jež při tanci, zdánlivě mrtvá, padá k zemi.

Působila-li některá počáteční místa trochu rozpačitě (především zbytečně dlouhá improvizace kolem přípravy kávy), většina inscenace a zvlášť strhující závěr pomalejší rozjezd bohatě vynahrazuje. Madelaine, tentokrát ve světlých šatech, protrhne papír v pyramidce-hrobce a prorve se ven. Křičí. Roderick ochromený strachem si nasazuje plenkové kalhotky. Ona opětovně zakrývá zrcadlo a staví se před něj. On, Daniel Červinka, potomek starého ruského rodu, začíná recitovat Vysockého Koni priveredlivye („Koně k nezkrocení“). Zní pravoslavná mše a podbarvuje recitaci. On se snaží přiblížit k Ní. Vztáhnout ruce ke své duši.

Edgar Allan Poe: MMXII Zánik domu Usherů
Společnost Dr. Krásy
překlad Josef Schwarz
režie Petr Lanta
hudba DJ Sekkisfader a DJ Švedys
ne 13. 1. 21:00 v Divadle v Celetné