Brána Lužických hor a Sudety jsou místa původu hudebního čaroděje Davida Tichého. Přestože dnes žije v Praze, jedinečná příroda českého severu pro něj zůstává domovinou a důležitým pozadím jeho hudební tvorby. Dnes aktivně působí v kapelách Manon Meurt a Chief Bromden a zároveň pracuje na doktorátu z chemického inženýrství v laboratoři mikrofluidiky na Vysoké škole chemicko-technologické.


Ve svém rodném městě David chodil na klavír do základní umělecké školy. Kromě třech severských kapel, se kterými dlouhou dobu hrál, se věnoval i coverování skladeb od svých oblíbených kapel jako Deftones, Swans, sleepmakeswaves či Cult of Luna. Poslední zmíněná skupina ho dokonce pozvala na svůj koncert do Londýna, aby tam klavírní aranže jejich písní zahrál.

Vedle klavírních coverů a působení v kapelách je zde ovšem ještě celá další oblast hudební tvorby, ve které David vystupuje jako Further Down. Komornější, méně známá, intimní a zdánlivě až soukromá. Jde veskrze o ambientní hudební plochy s absencí rytmické části, zato s bohatým zastoupením synťáků a velké zásoby zvukových krabiček, u kterých by sám řekl, že čím větší hluk to dělá, tím lépe. Od roku 2015 zveřejnil už čtyři alba, každé s vlastním příběhem, který si lze přečíst na jeho bandcampu či YouTube kanálu.

Mohutnost temných ploch a hlasitých modulací nekompromisně udržují pozornost, zároveň se sem tam objeví jasná melodičnost, a když se tak stane, je v rozlehlých a divokých vodách zamračeného ambientu tak zřetelná, že si jí nelze nevážit. Při poslechu vás snad napadne, že by produkce Further Down byla ideální třeba na filmové soundtracky. WRONG, své poslední album, David uvádí slovy: „Bude to rozhodně vysoce nepříjemnej a znepokojivej zážitek, ale pevně doufám, že ve vás něco zůstane.“ O zákulisí Davidova hudebního světa, procesu tvorby i inspiracích se dočtete v rozhovoru, který s vámi mám tu čest sdílet.

David Tichý (* 1995)
pochází ze severského města Nový Bor, kde v místní ZUŠ chodil 13 let na klavír. Ve 14 letech založil kapelu LKP se dvěma kamarády a s jedním z nich, Antonínem Kropáčkem, pokračoval na projektu Flush Buttons. Od roku 2017 je členem kapely Unaffected Evolution a chvíli hrál také v Hentai Corporation. Nejaktivněji dnes působí v kapelách Manon Meurt a Chief Bromden.



Na začátek dvě otázky k tvé dřívější tvorbě. Do povědomí mnoha lidí ses dostal přes klavírní covery svých oblíbených kapel. Od tvého posledního zveřejněného coveru Dollar Days od Davida Bowieho už uběhly více než čtyři roky. Hodláš se ke coverování ve větší míře vrátit?
Rozhodně! Covery se pořád průběžně učím. Většinou to je pokaždé, když si vypěstuji nějakou novou hudební závislost. Vždycky se najde skladba, kterou se pak pokouším transponovat do klavírního kusu. Někdy si jen tak improvizuji na přibližně odposlouchané melodie nebo harmonické postupy, někdy si vyberu nějakou komplikovanější skladbu, a tu se pokouším naučit pořádně. Občas to jde, občas to po čase vzdám. Nejčerstvější jsou asi skladby od kriticky nedoceněných kapel Oceansize a Rishloo. Už asi rok je plánuji někde nahrát, ale zatím jsem se k tomu nedokopal. Tyhle žánrové kapely mají tu výhodu, že se na YouTube moc coverů jejich skladeb nenajde, takže si myslím, že by se to mezi jejich fanoušky mohlo dostat, až to konečně uskutečním.

Napadlo tě někdy, že bys dal dohromady i své originální klavírní album?
Nad čistě klavírním albem jsem nepřemýšlel, spíš bych rád klavír víc zapojoval do svých ambientních synťákových kusů (částečně jsem ho tam už občas dostal, i když jenom přes nahrávání na kazeťák). Myslím, že i v některých těch coverech si občas najdu prostor pro vlastní invenci nebo improvizaci. Rád bych se náladou hraní přiblížil rozmáchlým transcendentním plochám australské minimalistické jazzové legendy The Necks, mám samozřejmě co dohánět. Když mě jinak při hraní napadne nějaký nosný motiv, většinou ho prezentuji hned na nejbližší zkoušce některé ze svých kapel a v šuplíku si nic nenechávám.

Přesuňme se teď k tvému synth ambientu. Prozradíš, jaké všechny nástroje a zvukové krabičky používáš ve své hudební produkci?
Celý výčet by byl na dlouho, takže se pokusím si vzpomenout na nejzajímavější kusy. Můj nejnovější přírůstek a současně asi největší chlouba je dřevěná krabička s všeříkajícím jménem Catastrophone, kterou jsem si objednal z garáže jesenického hlukového mága Petra Válka (najděte si ho na YouTube, stojí to za to). Hodně ploch tvořím na staré analogové klávesy Delicia Mini, které byly nalezeny plné sena někde na půdě a opravil mi je děda. Občas si nějakou chuťovku objednám, třeba skvělou drone mašinu Nandamonium od malé americké firmy Synth­rotek nebo minimodulárek bitRanger od brněnských Bastl Instruments. Hojně používám už zmíněný kazeťák, na který si nahrávám samply nebo plochy, které pak zpětně přehrávám a „efektovávám“ k nepoznání. Jinak používám celou řadu kytarových efektů, zásadní je dát několik delayů za sebe a pak už je jedno, jaký je původní zvuk, a ambient z toho leze sám. Z těch konvenčnějších synťáků používám nejvíc asi analogový a všestranný Korg Minilogue.

Dokázal bys popsat, co tě tolik baví na ambientní hudbě, kterou posloucháš a tvoříš? Proč ses doposud příliš nedotkl rytmické části, tvoření beatů?
Můžu to zkusit, ale myslím si, že na ambientní hudbě je skvělé právě to, že se to exaktně popsat nedá. Něco na konkrétních kombinacích zvuků, tónů, akordů, nebo třeba jenom určitých frekvencí má schopnost proniknout dovnitř hlavy a dotýká se těch nejniternějších strun. Tenhle popis se dá samozřejmě aplikovat na jakýkoli člověku blízký kus umění, u ambientní a minimalistické hudby se mi líbí ta abstrakce a nekonkrétnost. Zvuky a tóny se skládají do přelévající se masy zvuků, u které nevíte, jestli trvá deset vteřin, nebo hodinu. Myslím, že něco takového se mi honilo hlavou, když jsem poprvé slyšel album Harmony in Ultraviolet od ambientního mága Tima Heckera, a tomu žánru jsem pak úplně propadl. Každopádně, místo tohohle kostrbatého vysvětlování je stejně nejlepší to zkusit na vlastní uši.

Co se týče druhé části otázky, k hudbě „bez beatů“ jsem tak nějak plynule došel a jeden čas jsem i prohlašoval, že mě elektronické beaty nebaví. Z toho období jsem se naštěstí dostal, zejména poslední dobou se k nim skrz nedostižné duo Boards of Canada, album Homogenic od Björk nebo třeba Radiohead zase vracím, nicméně na tvorbu beatů nemám ideální nástrojový arzenál, takže to radši většinou přenechávám povolanějším.

Většina tvé tvorby je temnějšího charakteru s příměsí melancholie. Je to účel, či něco přirozeného? Chtěl jsi někdy vytvořit něco vyloženě veselého?
Jsou mi rozhodně přirozenější temnější žánry a obecně bych řekl, že mě v hudbě baví, když má určitou hranu. Může to být hraní jednoho akordu 30 minut dokola jako v případě kapely Swans, totální zvuková anihilace od různých noisových interpretů nebo třeba nepředvídatelnost, divnost a písničky jdoucí zvukově nebo kompozičně proti posluchačským očekáváním. V temnotě a melancholii se vždycky skrývá krása a občas i naprostá katarze. O něčem jako veselejší tvorba jsem nikdy moc nepřemýšlel a případný výsledek mého snažení bych teda radši ani nechtěl slyšet.

Jaký je v tvojí tvorbě poměr mezi čistou improvizací a strukturovanějším skladatelským procesem? Pracuješ někdy před nahráváním účelně s nějakým motivem, melodií? Kolik se toho pak děje v postprodukci?
Dalo by se říct, že moje tvorba je z velké části hodně improvizovaná a nahodilá. Často se stává, že mám v hlavě postup nebo třeba kombinaci zvuků, ze kterých bych chtěl vytvořit novou věc, pak se o to pokouším, nevyjde to a ve výsledku vznikne něco úplně jiného a s původní vizí to nemá nic společného. Asi nemám dost trpělivosti na to, abych se to snažil vychytat k dokonalosti. Můj skladatelský proces je hodně asociativní, vyjdu třeba z jednoho nápadu, samplu, smyčky a na to nabaluji desítky dalších vrstev, improvizovaných melodií a ruchů. Pak se k těm kompozicím vracím a vrstvy různě mažu, přehazuji, stříhám a efektuji, až už toho mám dost a prohlásím to za hotové. K promýšlení a sbírání nápadů před samotným nahráváním alba u mě dochází dost zřídka.

V tvojí první kapele LKP byla drtivá většina textů tvých a nebylo jich málo. Stejně tak jsi i většinu z nich zpíval. Někoho by tak mohlo napadnout, že bys textařství i vokály mohl využít v svojí tvorbě. Proč k tomu doposud nedošlo? Je možné, že k tomu dojde?
Dobrá otázka, taky nad tím občas přemýšlím. Se zpíváním jsem seknul jednoduše proto, že zpívat moc neumím a v mých současných kapelách jsou k tomuto účelu povolanější spoluhráči. Sólové zpívání s klavírem jsem praktikoval naposled někdy na základce a nemyslím si, že je úplně o co stát. Nicméně o psaní textů a jejich kombinaci s ambientem docela uvažuji. Hodně teď poslouchám třeba kapelu Coil, což je v podstatě takové šamanské zaříkávání do avantgardního elektronického podkresu. Uvidíme, třeba si časem na nějaký takový posun troufnu.