Sešli jsme se dva interpreti, každý z jiného konce spektra. Ona umí vyložit některé části dramatického díla, já zprostředkovávám klasickou hudbu. Dala mi prostor a já ho využil.

Interpret klasické hudby je vzdálen od těch, které si se slovem interpretace spojíme daleko rychleji (překladatel, kritik, psychoanalytik a mnoho dalších). Patří mezi umělce a zároveň mezi vykladače „textu“, ale je svázán možnostmi vlastního těla, svého nástroje a pevně daným notovým zápisem. Zbývá ještě nějaký prostor pro vměstnání vlastní individuality mezi to všechno?

Já jsem flétnista a do této chvíle jsem se příliš nezamýšlel nad tím, jakou roli mezi papírem na stojanu a posluchačem vlastně mám. Vím toto: Vnímám hudbu především jako způsob vyjádření se, což slyšíte od mnoha umělců, ale pokud máte v sobě neuchopitelnou a nepopsatelnou možnost, touhu, energii, kterou chcete vyjádřit, a víte, že tím daleko více ukážete, kdo vlastně jste, najdete způsob, jak to dostat ven. Já našel seberealizaci a komunikační kanál ve hře na příčnou flétnu.

Mnoho vrcholových hudebníků by s těmito výroky nesouhlasilo, jelikož hudba je podle nich přesně to, co skladatel zapsal do not a nic víc, nic míň. Dbají na bezchybnou interpretaci, precizní techniku a naučené výrazové vzorce. Jsem nastavený jinak a když to nějak cítím, odrazí se to v mém dechu, nátisku a prstové technice. Hráči na dechové nástroje neskryjí nic. Jejich myšlenky a citové rozpoložení jsou na tónu vždy poznat právě kvůli dechu. Ostatně tato intimita byla také důvodem, proč jsem si zvolil právě příčnou flétnu.

Potenciál noty
Začíná to přečtením not. Notové zápisy jsou různě složité a trvá různě dlouho, než je hudebník přečte. Záleží na jeho zkušenostech a kvalitách. Já čtu některá těžká cvičení nebo skladby i několik dní. Při čtení musíte dbát na správnost, protože každou notu, takt, větu si ruce a mozek fixují, a pokud si takto uložíte chyby, je velmi složité je odstranit a opravit a naučit se danou pasáž znova. A tak cvičíte a cvičíte a cvičíte…

Po přečtení si hudebník skladbu rozdělí na menší celky, podle kterých se v ní dále orientuje, zaznačí si kritická místa, následují vepsané pokyny skladatele a postupně je hráč doplňuje o své vlastní poznámky, které mu mohou pomoci docílit požadovaného efektu. Po přesném nastudování not přichází čas na to, dostat do hry něco ze sebe. Protože pracujete nejen s hudebním nástrojem, ale především se sebou jako člověkem v celé jeho složitosti, je téměř nemožné říct, že jste jen pouhým zprostředkovatelem skladatelova záměru. Fouknete a naplníte potenciál noty, která má délku a zvuk. Ukážete, jestli jste si jistí, jestli myslíte na něco romantického, dynamického, strašidelného, a protože ten pocit prožíváte, dokážete ho předat. Lidé se na sebe dokážou naladit, pokud jsou dostatečně vnímaví. Toho je třeba využít. Pokud vás při hře ještě navíc vidí, neskryjete mimiku, pohyby do rytmu, které jsou v tu chvíli pro vás přirozené a tím ještě umocníte pochopení toho, co chtěl skladatel říct a co říkáte vy. Netvrdím, že je to jednoduché. Tvrdím, že to jde.

Důležitá je při interpretaci i znalost historického kontextu a hranic. Člověk musí vědět, co si může dovolit, aby to nebylo příliš troufalé, či dokonce neuctivé a nepatřičné. Záměna not obvykle nepřichází v úvahu, takový zásah do skladby musí být buďto dostatečně logicky odůvodněný, nebo nevyhnutelný (např. nemožnost hrát/zpívat daný tón), popřípadě je to třeba konzultovat se samotným skladatelem.

Slyšet ticho
Pokud bych měl popsat, jak probíhá takové interpretování skladby, začnu tím, že je potřeba se nejdříve uklidnit. Nelze dopustit, aby mě strach svázal a ovládl, musím přesně vědět co chci lidem sdělit a jít do toho, pokud možno, s určitým nadhledem a rozhodně. V hlavě si dobře rozmyslím, o čem daná skladba je (pokud má mimohudební děj) a soustředím se na to, ponořím se co nejlépe do melodie. Obvykle se mi to lépe daří, když má klavír předehru. Zaposlouchám se a vím, že musím začít hned takovým tónem, který je přesně zahraný a zároveň je už i můj vlastní.

Velice důležité je v hudbě také ticho. Bez ticha by ani žádná hudba nebyla. Pomlky jsou nedílnou součástí skladby, ovlivňují její tok, její složitost, nápaditost a jedinečnost. Ticho dokáže posluchače uklidnit, nebo je udržovat v mnohdy až nesnesitelném napětí. Interpretuji tedy i ticho, které není nikdy absolutní, protože tehdy může posluchač slyšet můj nádech či slyšet doznívat poslední tón v sále, ale pokud je najednou opravdu ticho, je stejně silné a určující jako všechny noty a značky, co dokážu zahrát.

Je vždy nutné vytvořit příjemný kompromis mezi svou duší a pravou podstatou skladby. Indikátorem kvalitního interpreta je umění dovolit vám do skladby „nahlédnout“ a prožít ji společně s ním.

text: Ondřej Nedorost