Irské kapely v sobě vždy měly tak trochu jinou míru zloby a autenticity – a je jedno, zda se bavíme o mainstreamovém rocku, folku anebo třeba punku.

Hladomor, kolonialismus, útlak – do irské hudby se vždy propisovaly těžkosti, jimž tamní lidé museli čelit. Mladá postpunková kometa Gurriers na tom není jinak – ve své hudbě ale dává prostor otázkám, které jsou nadmíru aktuální a jejich platnost univerzální. Když si připočtete strhující energii jejich hudby, je na úspěch zaděláno.

Gurriers zaujali mixem postpunkových kytar s intenzitou noise rocku, odjeli společné koncerty s londýnskou kapelou Goat Girl a na koncertech doma v Irsku předskakovali i shoegazovým legendám Slowdive. A jen před pár týdny jim vyšel debut Come and See, který nenese shodné jméno s film Elema Klimova z roku 1985 nadarmo. Podobně jako je otvírák jejich debutu – song Nauzea (tedy Nevolnost) – pokývnutím směrem k Sartrovi. „Come and See je výpovědí pěti přátel, kteří nechtějí chodit po špičkách kolem chaosu kolem,“ píše se v souvislosti s jejich pražskou koncertní premiérou (v létě v Česku úspěšně debutovali na brněnském festivalu Pop Messe).

Všech pět členů mělo před vznikem Gurriers zkušenosti z hraní v jiných kapelách, až tentokrát ale pocítili, že jejich tvůrčí spojení dává vzniknout něčemu novému a silnému. Jak přiznávají v rozhovoru pro magazín Rolling Stone, Gurriers od začátku neskrývali ambice, ty ale dočasně zabrzdila pandemie. Kde by jiné kapely – anebo tito muzikanti ve svých dřívějších kapelách – rezignovaly, Gurriers byli přesvědčeni, že se jim vyplatí na svou příležitost počkat. Co je přesvědčilo? Vědomí síly skladeb, které jim vznikaly pod rukama. Když pak v roce 2021 odehráli první – a rovnou vyprodaný – koncert v dublinském podniku Workmans Club, bylo nadmíru jasné, že deviza téhle kapely bude i v živých vystoupeních.

Come and See je energií probublávající deska, na které Gurriers zpívají o mizerných vyhlídkách na budoucnost, svých emigrantských přátelích z Dublinu, nárůstu krajní pravice, ale i sníženém prahu vnímavosti vůči všudypřítomnému násilí. „Z té desky čiší zloba, zklamání a deziluze ze světa, katolické církve, ale i nočních klubů. Titulní skladba vykresluje snovou krajinu o lidech, kteří se noří do knih a filmů, aby zapomněli na všecky ty sračky, které je jinak obklopují,“ říká frontman kapely Dan pro časopis Rolling Stone. S obrovským množstvím vjemů, které nás setrvale atakují, se naše životy přesouvají do digitálního světa – a naše mozky si říkají o další a další infuze dopaminu. Když v souvislostí se skladbou Dipping Out odkazují k hutnému dílu dokumentaristy Adama Curtise, není to náhoda. I Gurriers totiž zvládají pojímat velké množství vjemů a přetvářet je ve sdílný a nabitý umělecký tvar.

Na zvuku debutu se podepsal i Alex Greaves, v jehož studiu The Nave nahrávali a společně dokázali, že punkový étos a kreativní nové postupy si neprotiřečí. Výsledek vzešlý ze studia, které se nachází v bývalém kostele, snoubí noise rock, punk i experimenty s kytarovým zvukem a popovou chytlavostí. Ne nadarmo najdeme mezi vlivy kapely ranou tvorbu The Strokes, Arctic Monkeys, ale i Black Midi.

Na Come and See se potkávají drsnost s okamžitou přitažlivostí. Katarzní deska se ve světě plném odcizení zjevila s nebývalou silou, z Gurriers je cítit průbojný hlad a prostor, který si pro sebe vytváří v situaci, kdy není čas na plané poplachy, je imponující. Navíc v systému, který má tendenci jakýkoliv rozpuk spíše zadusit, než podporovat.

text: Viktor Poláček

Gurriers
Cross Club (Plynární 1096, Praha 7)
po 21. 10. 20:00